zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební rozhledy 11/2019

Marek Štryncl na obálce

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Marek Štryncl a Musica Florea již dávno nejsou typickým „barokním“ orchestrem. Již patnáct let totiž nabízejí svým posluchačům také díla 19. století. Pro sektářské milovníky baroka to může být „zrada“, pro všechny zájemce o stylovou interpretaci vážné hudby se však jedná o vpravdě objevné rozšiřování obzorů. Především Štrynclovo systematické zaobírání se dílem Antonína Dvořáka prozrazuje, že nejde pouze o přechodnou záležitost, ale o hlubší uměleckou potřebu. Inspirací se mu stal někdejší výrok Václava Talicha, že nejlepší interpretace Dvořákových děl by měla být oproštěna od všech „romantických nánosů“! Myšlenka zpochybnění dosavadní interpretace českého národního stříbra, kterého se Marek Štryncl tímto krokem dopouští, je pochopitelně v domácích profesionálních kruzích vnímána kontroverzně. Jistě tedy bude zajímavé odhalit některé z jeho motivací, a nabídnout tak klíče k porozumění způsobu, jakým dnes Marek Štryncl k této hudbě přistupuje…

Po čtyřech dnech prezentace kulturních televizních snímků, předváděných v rámci 56. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Zlatá Praha na Nové scéně Národního divadla, přišel ke slovu závěrečný večer s předáním cen. Představení sympatického revuálního střihu vysílal přímým přenosem program České televize Art a uváděli ho Petra Křížková a Jiří Vejvoda. Mezi akty vyhlášení a předávání cen zařadila dramaturgie kulturní vstupy tanečního a hudebního oboru. Vystoupila např. baletní skupina Laterny magiky nebo první sólistka baletu Národního divadla Andrea Kramešová, z hudebníků mezzosopranistka Ester Pavlů s pianistou Ahmadem Hedarem, zázračné hudební děti, saxofonista Alex a pianista Maxim Šestákovi, moderní folklorní dámská skupina The Slawonic a vedle nich také houslistka Hana Kubisová s harfenistkou Janou Bouškovou. Mezinárodní porota, v níž Českou republiku reprezentoval Jiří Nekvasil, udělila celkem sedm cen, z toho čtyři patřily hudbě…

Po plných osmi letech jsme se mohli stát v bayreuthském Festspielhausu svědky nové inscenace Wagnerova Tannhäusera. A že očekávání bylo dychtivé, je vcelku nasnadě. Kdo byl totiž svědkem poslední režijní koncepce, svěřené tehdy Sebastianu Baumgartenovi, s největší pravděpodobností si přál, aby díky tomu tehdejší zážitek zasul do svého nejhlubšího podvědomí. Již od příchodu do sálu ho totiž atakovala otevřená scéna Joepa van Lieshouta, znázorňující jakousi továrnu, konkrétně bioplynovou stanici, kde se zemědělské produkty a lidské exkrementy – biomasa – mění pomocí fermentace na bioplyn, využitelný díky vysokému podílu metanu k výrobě elektrické a tepelné energie. Ve stanici se ale nejen vyrábí, ale podle apollinských principů také spořádaně žije… Vskutku tedy dost nepochopitelná záměna středověkého hradu Wartburg, ikonického místa slavných pěveckých soubojů, kde se většina operního děje má podle Wagnera odehrávat...

Ať už to byl záměr nebo jen shoda náhod a výsledek hledání v zaplněném koncertním kalendáři, jeden z největších mahlerovských dirigentů současnosti Michael Tilson Thomas přijel před deseti lety natáčet do České republiky dva „mahlerovské“ díly svého cyklu „Keeping score“ 7. 7. 2009. V den, kdy se narodil hudební skladatel Gustav Mahler, o němž ve dvou dílech zmíněného seriálu vypráví a jehož hudbu spolu se „svým“ orchestrem San Francisco Symphony diriguje. Když tehdy dorazil do Kališť u Humpolce a na chvíli jsme se před natáčením v Mahlerově rodném domě posadili, vyjádřil jsem mu svůj obdiv k jeho nahrávkám Mistrových symfonií. Jeho tichá odpověď byla velmi působivá a skromná, řekl jen: „Ano, některé jsou dobré“. Řada významných světových cen však svědčí o tom, že Michael Tilson Thomas je vedle své dokonalé hudební výbavy (je zároveň skladatelem a skvělým klavíristou) především fanatikem důkladného a hlubokého poznání…

4.11.2019 16:11:27 Redakce | rubrika - Z médií