Scéna.cz 

Novákova Lucerna v Plzni

V roce České hudby sáhla plzeňská dramaturgie po opeře na českých jevištích zřídka vídané, Lucerně Vítězslava Nováka. Námět je ovšem dobře znám z úspěšné hry Aloise Jiráska. Pro operu jej přepracoval libretista Hanuš Jelínek.
Žák Antonína Dvořáka Vítězslav Novák zvolil, obdobně jako jeho učitel ve svých operách Rusalka či Čert a Káča, pohádkový námět. Na rozdíl od obecnějších témat sváru duše a těla v Rusalce, či vítězství odvahy a chytrosti v Čertovi a Káče je však námět Lucerny se svým obrozeneckým podtextem dnešním dnům poněkud vzdálen.

Plzeňská inscenace se odehrává na točně, která umožňuje hladké proměny scény. Stavby Karla Glogra jsou „pohádkově realistické“ a nepostrádají půvab, stejně jako jím vytvořené kostýmy. Vhodně charakterizují své nositele. Velice povedené jsou masky obou vodníků.
Hudebně dílo nastudoval mladý dirigent Pavel Šnajdr. Dirigoval s patrným zanícením. Postrádala jsem však preciznější přípravu sólistů. Chyběla lépe vypracovaná deklamace a s tím úzce související frázování, které v případě Novákovy hudby utváří specifikum každé postavy. Orchestr reagoval dobře na čitelné gesto svého dirigenta. Škoda, že se nevyvaroval intonačních kazů v předehrách k prvnímu a třetímu dějství.
Operní pěvci pak ve většině případů zůstali, proti svým zkušeným činoherním kolegům v mluvených rolích (především výborný Klásek Jaroslava Someše či Sejtko Jiřího Samka), pouze u vnějšího ztvárnění rolí. Je to pro mne zklamání, protože právě od zkušeného činoherního režiséra, jakým Jan Burian bezesporu je, bych očekávala hlubší prokreslení charakteru postav. Bohužel některé interpretační výkony oplývaly, vedle herecké bezradnosti, také nedostatečnou pěveckou erudicí. Mám na mysli výkony Petra Dolejšího v roli Mušketýra, Josefa Moravce ztvárňujícího Dvořana a konečně Vrchního Vojtěcha Šafaříka.
Nejpřesvědčivějším výkonem 2. premiéry (28. 3.) byl Vodník Michal v podání Jana Ondráčka. Nevšední pohybová kreace, prožitek, modulace barvy hlasu a v neposlední řadě dobrá srozumitelnost vytvořily ve svém celku pěkný syntetický výkon. Poněkud ve stínu zůstal vedle Ondráčkova Michala vodník Ivan v podání Tomáše Bartůňka. Věrohodnou postavu po stránce pěvecké i herecké vytvořila Dagmar Volfová v roli Kláskové. Stěžejní role Mlynáře byla obsazena Jiřím Bártou. Ten vedle ztepilého zjevu disponoval pěkným zdravým hlasem. Po herecké stránce však nebyl dominantní postavou, a tak svému Mlynáři zůstal něco dlužen. Hanička Kláry Benedové upoutala dívčím zjevem a kultivovaným pěveckým projevem. Její hlas je subretnějšího charakteru, a proto se někdy hůře prosazoval vůči zvuku orchestru. Herecky působila její Hanička poněkud jednostrunně. V kantabilní roli Kněžny zklamala Helena Janečková nízkou kvalitou svého hlasu. Její Kněžna byla více koketou, než po lásce toužící bytostí. Zbyněk Brabec byl věrohodným Zajíčkem, škoda nesmělých vysokých tónů. Partie Báby nebyla ideální pro Annu Barovou z důvodu malé znělosti hluboké hlasové polohy.
Nová operní inscenace Lucerny v Plzni je průměrným představením, které neurazí, ale též nenadchne. Myslím, že může být vhodnou příležitostí pro rodiče s dětmi k návštěvě divadla.