Scéna.cz 

O dirigentské pokoře s Janem Chalupeckým

Již 59. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro začal tradičně 12. května 2004. V rámci bohatého programu bude v cyklu Divadelní řada uvedena 25. května repríza soudobé opery Martina Smolky Nagano. Na jejím hudebním nastudování se podílel dirigent Jan Chalupecký. Festival Pražské jaro považuje za prestižní, kterému právem náleží označení číslo jedna. Vystoupil na něm zatím třikrát (2001 Její pastorkyňa, 2003 Bianca und Giuseppe a Don Giovanni s Ildebrando D´Arcangelem v titulní úloze).
Když jsme s ním upřesňovali tento rozhovor, zastihli jsme ho mobilem v hokejové Sazka Aréně na jednom ze zápasů Mistrovství světa. Jan Chalupecký prozradil, že hokej rovněž hraje aktivně. „Snažím se něco dělat se svou postavou, abych nezakrněl doma na gauči. Hokej je sport, který má šmrnc.“ Kromě hokeje se také věnoval nebo věnuje fotbalu, tenisu a jízdě na kole.
Naše povídání ale není o sportu, ale hlavně o jeho dirigentské práci. Na otázku, zda je to velká změna držet hokejku místo taktovky, pohotově odpověděl: „Dřevo jako dřevo. Při hokeji si dokážu řádně vyčistit hlavu od práce a divadla.“

Opera Nagano vzbuzovala zejména v přípravách velké rozpaky, přesto, že ani rozestavěný dům se nemá dopředu hodnotit. Představovala tato práce pro dirigenta Chalupeckého krok do neznáma? „Určitě krok kamsi. Netroufám si říci, že do neznáma. Připravovali jsme legitimní inscenaci. Operu jsem dirigovat chtěl. Snažil jsem se proto odvést svých sto procent.“
Divácký ohlas ukazuje, že nasazených repríz opery Nagano je v Národním divadle málo. Diváci festivalu Pražské jaro se mají skutečně nač těšit. „Nagano pro mě znamená určitou vývojovou etapu. Čas ukáže, zda to bylo dobře, či ne,” uzavřel tuto kapitolu.

Dirigent Jan Chalupecký absolvoval Pražskou konzervatoř (obor violoncello). Svou profesionální uměleckou dráhu začínal jako člen orchestru a posléze dirigent v Komorní opeře Praha v letech 1990-1993. V sezóně 1993/1994 začal působit v Národním divadle v Praze jako asistent fenomenálního českého dirigenta Zdeňka Košlera, se kterým zde nastudoval operu Antonína Dvořáka Jakobín.
Spolupráci s význačnými režiséry (David Radok, Jozef Bednárik) a dirigenty (zmiňovaný Zdeněk Košler, Jiří Kout) považuje za velký kus štěstí. „Když opustíte školu, neznamená to, že všechno stoprocentně umíte. Vše potřebuje svůj vývoj,“ řekl a upřesnil: „Být v divadle kandrdasem je na místě a není to nic špatného. Zkušenosti musíte prostě nabrat. Měl jsem příležitost spolupracovat se zkušenějšími a od každého jsem si měl co vzít.“
Dnes repertoár Jana Chalupeckého dosahuje značné šíře. Za dirigentským pultem se postupně představil v operách: Prodaná nevěsta, Její pastorkyňa, Rusalka, Dalibor, Figarova svatba, Don Giovanni, Cosi fan tutte, Kouzelná flétna, Romeo a Julie, Rigoletto, La Traviata. Se souborem opery ND vystoupil na zahraničních zájezdech na Slovensku, v Maďarsku, Japonsku i jinde.
I po těchto získaných zkušenostech se na některých dílech v Národním divadle podílí jako asistent. Z poslední doby uveďme např. Verdiho Requiem, na němž spolupracoval s Jiřím Koutem. „Pro mě je to obrovské štěstí – učím se a vidím jak pan dirigent pracuje,“ prozradil. Dozvěděli jsme se, co asistence znamená - například to, že je k dispozici režisérovi, když dirigent zkouší se sólisty. Jako asistent může řídit orchestr a pan dirigent si tak může příslušnou pasáž poslechnout z hlediště. „Jinak jsem při reprízách připraven být k dispozici, z hlediska divadelního provozu se může stát cokoli.“

„Dirigování je jedno z nejzdravějších povolání. Musíte zapojit jak fyzičku tak i psychiku. Potřebujete čistou hlavu – brousí se tělo i duše,“ přiblížil svou profesi Jan Chalupecký.
Dále s hlubokou pokorou hovořil o partituře. „Pro mě to je v daném večeru i při zkoušce svatá kniha. Zároveň představuje určitou šifru. Mám to štěstí, že tomuto zápisu rozumím. Rovněž mám radost z toho, že chápu to, co pánové jako Verdi, Puccini či Dvořák napsali. Po každém představení či koncertu říkám – Toníčku, snad se Vám ta Rusalka líbila…“
Dirigenta můžeme považovat za manažera, který využívá a koordinuje tvůrčí potenciál všech zúčastněných ku prospěchu celého díla. „Dirigent je vlastně vozka s otěžemi. Koně nechává běžet, pouze je někdy přitáhne nebo navede na správnou cestu. Dirigent by nikdy neměl být diktátor, který řekne: teď je to všechno podle mě.“

Kromě působení v ND pohostinsky spolupracuje i s jinými soubory - především Operou Mozart, Státní operou Praha a Městským divadlem v Ústí nad Labem. V době divadelních prázdnin se podílí na Loketském kulturním létu, festivalu, pro který nastudoval inscenace oper Rusalka, Nabucco, Carmen a Rigoletto.
Věnuje se také symfonickému repertoáru a nahrávání. V letech 1997-1999 působil jako šéfdirigent Plzeňské filharmonie. Spolupracoval s Deutsches Kammer Orchester, souborem Čeští komorní sólisté, symfonickým orchestrem FOK hl. města Prahy, Moravskou filharmonií Olomouc, Státní filharmonií Brno a Pražskou komorní filharmonií.
Podílí se i na natáčení filmové hudby. Za sebou má mimo jiné snímky Andělská tvář nebo Z pekla štěstí II. „Film znám sice na přeskáčku, ale nahrávání je oproti pořizování live nahrávek z koncertu dramatičtější.“ „Filmovka“ u pana dirigenta sice vede, ale – „Když se nahrává live, tak už nic jiného nezbývá – točí se a jede. Živý snímek má hodnotu podstatně vyšší než studiová nahrávka, právě pro své možné drobné nedokonalosti.“

O dirigentské kuchyni ve spojitosti s režijní přípravou, o spolupráci se sólisty a o dalších tématech by se dalo s dirigentem Chalupeckým hovořit dlouho. Podobně jako v orchestřišti, tak i při rozhovoru je možné vnímat jeho charisma. „Dirigování je o veliké pokoře k notám.“ A před vystoupením? „Jdu k pultu s tím, že myslím jen na dané dílo. Pak stačí dát správné koření...“