Scéna.cz 

Pavla Hrubešová nedokáže „chytnout“ ráno

Sólistka baletu Národního divadla Praha Pavla Hrubešová přišla na schůzku přímo ze zkoušky nové inscenace Lucrezia Borgia, v níž ztvární titulní postavu tančící, spolu s Radkou Fišarovou – zpívající. Lucrezii považuje „za velmi vzdělanou a inteligentní ženu“. Více o postavě nechce hovořit. Přiznává - „prostě přijdu na jeviště a roli žiju teprve tam“.
Než se dostala do Prahy, na kterou „se hodně těšila“, vystudovala v rodném Brně Taneční konzervatoř. Tanci se věnuje od svých šesti let. „Rodiče mě jednoho krásného dne jako malou holčičku zavedli do baletu a nějak se to přihodilo, že jsem vydržela dodnes a nikdo mě také nevyhodil,“ vzpomíná na své začátky.

Po absolutoriu roku 1997 nastoupila do prvního angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. „Byla jsem velmi ráda, že mám angažmá a nemusím nic shánět,“ upřesnila Pavla Hrubešová. Oblast pro ni představovala dvě premiéry v sezóně a výstupy v operetách. „Poznali jsme divadelní echt život.“ Následovalo Národní divadlo v Brně, kde se prý časem cítila velmi pohodlně.
Po třech letech přestoupila do Národního divadla v Praze. „Sebrala jsem uzlík a jela na konkurz. Vyšlo to. Repertoár, který se tu dělá, mi sedl. Nemusela jsem sedět pod tyčí a čekat.“ V rámci malé republiky změna angažmá v životě Pavly Hrubešové nepředstavovala velký otřes.

Čekání baletek je ale úplně jiné, než pobyt v čekárně na nádraží. Divadelní trénink většinou od půl desáté na sále. Není divu, že baletku často bolí tělo a posteskne si: „Sakra k čemu to je?“
Bolesti těla vnímá jako nutnost. „Někdy vás něco píchne a nepřikládáte tomu nijakou váhu. Jindy máte pocit, že je to strašné drama. Všechno záleží od momentálního rozpoložení.“ Na každodenní pohyb je už zvyklá. Ovšem někdy nemůže udělat ani dva kroky.
Naskýtá se otázka, kolik takových nadšených dětských tanečnic vlastně je? Jak se vůbec rodí sólistka. Sama se nepovažuje za žádnou „loktařku“, která jde kupředu. Není ani typ – stydí se panenka v koutě. „Sázím na přirozenost. Když člověk něco umí a udělá to dobře, tak si ho vždycky choreograf všimne. Kdo tomu rozumí, tak vidí. Nikdo ho neošálí. Musíte někomu padnout do oka, někoho oslovit.“

Měla příležitost tančit v rolích jako je Kitri, (Don Quijote), Myrtha (Giselle), nebo v rolích moderního repertoáru Bonjour Brel (choreografie: Eddy Toussaint), Tanečník na provaze (choreografie: Phillippe Tallard), nebo tančila sóla v choreografiích Jána Ďurovčíka, Petra Zusky, Shawna Hounsela a dalších. Právě pracuje pod vedením choreografa a režiséra Libora Vaculíka.

Postava Lucrezie se postupně tvoří. Pavla Hrubešová skutečně nechce o ní teoretizovat. „V kostce řečeno považuji Lucrezii za chudáka. Nástroj, s nímž druzí manipulují pro svůj užitek.“ Dále trochu odkryla zákulisí. Nemá ráda detailní zadání. Upřednostňuje „naťuknutí“. Ovšem jak přiznává – „Potřebuji více času, abych si v postavě našla něco osobitého. Zpatra nedokážu mnoho předvést.“ Postupně si prý vše promítá v hlavě, třeba i v tramvaji nebo před spaním. Snaží se proniknout do dané figury, aby mohla nabídnout „kus svého“.
Z hlediska tanečního projevu upřednostňuje taneční dueta.K tomu se smíchem: Mohu se o partnera opřít.“ Nejraději tančí abstraktní balety, kde se podle ní nemusí moc stylizovat do určitého pocitu,kde je dostatek svobody. „Pro mě je radostné takové balety dělat,i se na ně dívat.“
Čerstvá káva provoněla foyere Divadla Na zábradlí. Pavla Hrubešová se občerstvuje. Snad doplňuje ionty. K patřičné pohodě už postrádá jen big beat – „To by bylo ono!“. Na otázku,jaký by si chtěla vytvořit vlastní projekt, jednoznačně odpovídá, že určitě psychologický. „Výlet do hlubin duše. To jsou takové věci, které má každý a je příjemné, když je můžete vyjádřit.“

Co je pro Vás duše?
Nějaký vnitřní život. Síla. Dobro. Pokud ho člověk v sobě má.

Jak vidíte duši?
Nevidím ji jako něco konkrétního. Dle mého je to něco velikého.

K jakému pohybu byste duši přirovnala?
Je to něco osobního, hlubokého. Nedá se to přirovnat k něčemu obecnému.
Záleží na hudbě.

Jakou byste si vybrala?
Bacha.

Jaký je pohled Pavly Hrubešové na tanečnici Pavlu Hrubešovou?
(Zaskočena.) Mám pocit, že se ve věcech zbytečně vrtám. Moc všechno prožívám. Některé malichernosti bych měla kolikrát hodit hned za hlavu. Dlouho mi trvalo nebýt citlivá k připomínkám. Stačilo mi něco vytknout a už jsem se hroutila. Měla jsem vnitřní pocit, že nejsem dost dobrá. Ale už jsem si s věkem zvykla.

Slzičky?
(Smích) Těch bylo… Někdy otevřených přede všemi, jindy útěk do šatny, jak kdy.

A potom?
Člověk se musí usmířit sám se sebou. Zítra to zkusit znovu.

Pavla Hrubešová si ráda užívá jeviště. Taneční boty bere jako součást života. Jako sova nedokáže chytnout ráno. Svítání prožívá jedině, když předchozí den neskončil. Trochu toho lituje, neboť rána se jí velmi líbí. Nerada chodí na túry. Vyhýbá se lyžím. Naopak moře a slunce je její největší doping. Věří hlavně v sebe.
Proč vlastně tancuje? „Někdy si připadám jako masochista. Osobně jsem hrozná trémistka, ale ty chvíle po dobrém představení, potlesk, radost i smutek zároveň… To je asi ta droga. I přes nervy se musím ve chvilce zkoncentrovat a dostat do role. Vždycky jen jako Pavla Hrubešová, pořád jsem to já, kdo tančí.“

Poslední doušek kávy. Cvak! Došla páska v diktafonu.
„Z divadla určitě nedělám alfu a omegu svého života. V uvozovkách je to jen divadlo. Život je o něčem jiném. Bez baletu bych neumřela.“