Scéna.cz 

Bezbožný tanec - náboženské motivy v tanci

Obrazy, nástěnné malby, sochy, reliéfy, hudba a zpěv, drama a tanec od nepaměti pobývaly pospolu na posvátné půdě. Posléze však byly drama a tanec shledány nehodnými pro svůj přílišný zájem o světská témata a jako bezbožné vyhoštěny z křesťanských chrámů do profánnosti. Drama se sice udrželo poblíž liturgie ve formě vánočních a velikonočních her např. v jezuitském divadle a jejich průniku do folklóru, stopy tance lze s velkou dávkou představivosti postřehnout v gestech při bohoslužbě nebo procesích – průvody o Květné neděli, o Hromnicích, vnášení světla do chrámu o Bílou sobotu, Boží tělo, jezuitské průvody s věřícími v 18. století vytvářející Boží jméno atd.. Jinak ovšem tanec odplatil církvi toto nevlídné zacházení svou „sekularizací“, tím, že se o ni přestal zajímat.

Zatímco seznam výtvarných děl a hudebních skladeb s křesťanskými náboženskými motivy, vytvořených od středověku po dnešní dny a stále vznikajících, by byl sáhodlouhý a každý průměrně vzdělaný člověk ať v křesťanských církvích nebo mimo ně by byl schopen některá okamžitě vyjmenovat, je v tanci na místě otázka, zda vůbec nějaká taková díla existují.

V klasickém romantickém baletu 19. století bychom je sotva našli. Tanec měl především pobavit, oslnit diváky exotikou cizích zemí, pohádkovým prostředím, napínavými příběhy. V odsuzovaném dvacátém století to vypadá nadějněji. Spirituálně „produktivně“ působil paradoxně avantgardní Ďagilevovův balet – Ballets Russes v Paříži před první světovou válkou a po ní. S Ďagilevem spolupracovali významní hudební skladatelé a výtvarní umělci. Například Igor Stravinskij složil v roce 1914 hudbu k baletu v sedmi aktech „Liturgie“ v choreografii Leonida Massina, na jehož výtvarné stránce se podílela N. Gončarova. Balet byl sice připravován, ale nebyl nikdy uveden, zachovaly se jen výtvarné návrhy Gončarové. Sergej Prokofjev zkomponoval hudbu k dílu „Marnotratný syn“, uvedeném poprvé v Paříži v roce 1929 v choreografii George Balanchina. Balanchin jej nastudoval později i s American Ballet (1934) a v roce 1950 se svým novým souborem New York City Ballet.
Podobensví o „Marnotratném synu“ bylo zpracováno také v dalších verzích (např. David Lidine - „The Prodigal Son“, Sydney 1938, Gluck–Sandor „The Eternal Prodigal“, hudba Herbert Kingsley, New York 1936).
V roce 1938 uvedl v Londýně následovník Ruského baletu soubor Ballets de Monte Carlo dramaticko choreografické pásmo o sv. Františku z Assisi - „Nobilissima Visione“ v choreografii Leonida Massina na hudbu Paula Hindemitha.

Stvoření světa inspirovalo rovněž několik umělců. V podobě africké mytologie si jej zvolil pro svůj experimentální jednoaktový stejnojmenný balet v Paříži v roce 1923 choreograf Jean Boerlin pro Ballet Suédois, švédskou obdobu Ruského baletu (libreto Blaise Cendrars, hudba Darius Milhaud, výprava Georges Braque). Klasické biblické „Stvoření světa“ představuje balet vytvořený na Haydnovu hudbu Uwe Scholzem nejdříve pro Curišský balet (1985) později (1991) pro Lipský balet.

Velké pozornosti se dostalo Josefovi. Hudebně zpracoval jeho osudy Richard Strauss na základě Hofmannsthalova a Kesslerova libreta pro Ruský balet, který jej v choreografii M. Fokina uvedl v Pařížské opeře v roce 1914. V roce 1921 měl balet o Josefovi premiéru v Berlínské státní opeře v choreografii Heinricha Kroellera. George Balanchin jej pod názvem „ Josef a Putifarka“ připravil pro Royal Danish Ballet v Kodani v roce 1931. V nové době jej inscenoval John Neumeier (Vídeň 1977), B. Beinert (Curych 1992) H. Spoerli (Düsseldorf 1992) „Legendu o Josefovi“ uvedl v poslední době také belgický choreograf Stijn Celis v Semper Oper v Drážďanech (2014) s Jiřím Bubeníčkem v hlavní roli. V současnosti je josefská legenda v choreografii Johna Neumeiera rovněž na programu Vídeňského státního baletu.

V roce 1931 vytvořila v Londýně choreografka Ninette de Valois na hudbu Vaughana Williama balet, v jehož centru je jiná biblická osobnost, podle níž má dílo název - „Job“. Ninette de Valois je také autorkou společně s hudebním skladatelem Kurtem Atterbergem tanečního biblického podobenství o „Moudrých a pošetilých pannách“ vytvořeného pro Sadler´s Wells Ballet v roce 1933. Jako jednoaktový balet pod názvem „Moudré panny“ s hudbou J.S. Bacha jej upravil na témže místě Frederick Ashton znovu v roce 1940.

Zájem vzbuzovala i další heroická postava z Bible, David. Jeho osudu se chopil choreograf Keith Lester a na hudbu Maurice Jacobsona vytvořil balet „David“, který poprvé spatřili diváci v roce 1935 v Newcastlu. Mnohem známější je ale dvouaktový „Triumfující David“ z roku 1936 v choreografii Serge Lifara vytvořený pro Balet Pařížské opery na hudbu Debussyho a Musorgského se scénografií F. Légera. V novější době – v roce 1981 – se dostalo starozákonnímu hrdinovi filmové podoby – pro televizi vytvořil choreografii „Král David“ H. Spoerli na hudbu Arthura Honnegera.

V ženské podobě byla takovou postavou Judita a její osud v „Legend of Judith“ zpracovala Martha Graham se svým souborem Martha Graham Dance Company na hudbu Mordecaie Setera, dílo mělo premiéru v roce 1962 v Tel Avivu.

„Pašije podle sv. Matouše“ proslavily v roce 1981 choreografa Johna Neumeiera, který se chopil i ústřední postavy křesťanství Ježíše Krista a jeho narození, život a smrt převyprávěl v baletu „Mesiáš“ na hudbu G.F.Händela a Arvo Parta (1999 Hamburg).

Z devadesátých let (ve filmové verzi z roku 2003) pochází velmi oceňovaná choreografie Francouze Angelina Preljocaje „Annonciation“ – Zvěstování na hudbu Vivaldiho a Stéphane Roy, která byla prezentována i u nás - za osobní přítomnosti autora - v rámci festivalu Zlatá Praha v roce 2012.

Jak je patrné ani novější taneční tvorba se náboženským námětům úplně nevyhýbá, inspirací už nebývá ani tak přímo Starý a Nový zákon jako spíše hudební díla s náboženskými náměty. V této spojitosti figurují opět jména z německého teritoria - Bachovo „Magnificat“ nastudoval jako choreografii Neumeier pro festival v Avignonu v roce 1987, pod titulem „Wäre heute morgen und gestern jetzt“ Heinz Spoerli s baletem v Curichu (2009).
Bach patří zjevně k nejfrekventovanějším inspirátorům. Neumeier se pustil do choreografie rozsáhlého Bachovo „Vánočního oratoria“ - první tři části byly uvedeny v roce 2007 v Hamburku a Vídni a posléze všech šest částí v roce 2013 v Hamburku. Bachovy kantáty převedl do taneční podoby Uwe Scholz (Lipsko 1996 a znovu 2004), v roce 2001 následovalo „Kyrie a Gloria“ z Bachovy Mše H- moll.
Podobně je tomu s Mozartem. Uwe Scholz např. vytvořil choreografii na Mozartovu nedokončenou „Velkou mši“ (Lipsko 1998), Mario Schroeder pro Ballet Kiel „Requiem M“ .

Uwe Scholz zpracoval tanečně ještě také Stabat Mater od Pegolesiho (1984 Stuttgart).

U nás je oblíbenou skladbou Dvořákova „Stabat Mater“. Velké uznání získala jako choreografie Pavla Šmoka v podání Pražského komorního baletu (1995, obnoveno 2009) a nejčerstvěji v rámci komponovaného večera Česká baletní symfonie II v choreografii Petra Zusky (2014). Možná by se sem mohl započítat i stejnojmenný projekt pohybového divadla Radima Vizvaryho, který pracuje se středověkým textem Stabat Mater, na nějž složila originální hudbu Valentina Shuklina.

Jistě by se při důkladném hledání našla i jiná díla, jejich seznam by však byl nepoměrně tenčí než v jiných uměleckých oborech. Tvůrci choreografií ve „velkém tanci“ zatím příliš spirituálních témat nenabízejí a zájemci o ně nejsou zvyklí hledat je v tanci. Tanec si stále rád pohrává převážně s formami, i když neopomíjí hlubší pohledy na skutečnost a pokusy vyslovovat se k sociologickým problémům (především současný tanec a jiné mezižánrové oblasti). Přesto - některé realizované případy již naznačují, že se bude - i když za změněných okolností - pomalu a váhavě do svého původního domova vracet.