Scéna.cz 

Labutí jezero z Velkého divadla v Moskvě

Labutí jezero je prostě již kulturní pojem známý i těm, kdo se o balet vůbec nezajímají. Kdekoliv se tento titul objeví, má o diváky postaráno. V případě, že jde o produkci Velkého divadla v Moskvě, kde se balet zrodil, a že v něm vystupuje Svetlana Zacharova, platí to dvojnásob, jak se také ukázalo při druhém letošním přímém přenosu z Velkého divadla v Moskvě 25. ledna v pražské Lucerně.
Zasvěcenějšímu českému příznivci tance je již známo, že choreografii prvního uvedení Labutího jezera v roce 1877 v Moskvě vytvořil český umělec Václav Reisinger.
Přestože inscenace zůstala v repertoáru divadla po několik let, nebyla považována za nějak obzvlášť úspěšnou a ani Čajkovskij – autor hudby - nebyl příliš nadšen. Radost mu způsobilo až uvedení druhého aktu baletu v Národním divadle v Praze za jeho pobytu v Čechách v roce 1888.

Novému lesku baletu napomohl Marius Petipa společně se Lvem Ivanovem úpravou v letech 1894 až 1895 a jejich zásluhou zahájil balet putování po světových scénách.
K celé řadě zahraničních i domácích inscenací se v roce 1969 připojil Jurij Grigorovič. Využil Petipovy a Ivanovovy choreografie, Gorského a dalších, avšak zvolil si verzi, jejíž tragický závěr nevyhovoval komunistické ideologii. Musel být přepracován v optimistickém duchu a teprve po politických změnách si mohl Grigorovič dovolit použít svůj původní záměr a nechat hrdiny v nesnázích. Definitivní podoba představení měla premiéru v roce 2001 a takto byla také zprostředkována světovému obecenstvu v cyklu přenosů do kin. Poprvé v roce 2012 podle záznamu z roku 2010 a nyní - v lednu 2015 - v přímém přenosu.

V hlavních rolích se vystřídali tehdy jako princ Siegfried Ruslan Skvorcov – nyní čerstvá hvězda Denis Rodkin, jako Rudovous Nikolaj Tsiskaridze - nyní Artem Beljakov, jako šašek Vjačeslav Lopatin – v současnosti Igor Tsvirko. V mužských postavách si patrně pamětníci – pokud to nejsou zrovna taneční experti- asi příliš rozdílů neuvědomí – hrdinové jsou všichni vytrénovaní atleti s neuvěřitelnou fyzickou kondicí a brilantní technikou, mimoto šašci a Rudovousové skvělí mimové, herci, princové elegantní a noblesní krasavci se schopnostmi dramatického výrazu a v souboru se jistě najde řada dalších tanečníků stejných vysokých kvalit lišících se jen v malých detailech. Přestože Odetta/Odilie Marie Alexandrové určitě je obdivuhodná, nastává možná situace jako ve Sněhurce – je tu někdo, kdo ji předčí – nejen zrcadlo by pravilo, že na světě není přesvědčivější „Labuť“ než Světlana Zacharová. Rudovous ji zaklel dokonale. Není to žena, tanečnice, stala se ve vzdušnou bytostí – ptákem – labutí, držením těla, dlouhými křídly – pažemi, prohýbajícím se trupem, možná plameňákem, volavkou. Její nejmenší zachvění prstů, úklon hlavy uvádí obecenstvo do vytržení až zapomíná svůj obvyklý nešvar – chrastit sáčky, polohlasité poznámky, ba i dýchat a ustrne v posvátné bázni. Tyto chvíle se opakují, kdykoliv se zjeví, sama či s princem. Jakoby se děj zastavil a vše se propadlo jen do přítomného momentu její existence. Je-li po ruce nějaký návod na rychlé „vytržení z reality, či osvícení“, vlastní jej Světlana Zacharová. Jako suverénní a panovačná Odilie – „černá labuť“ – je už jen „pouhou“ technicky dokonalou hvězdou, v „reálném“ světě, která ani svým úkolem ani vystupováním nevyvolává ony extatické pocity.

I když by samotná Odetta postačovala k intenzivnímu prožitku okouzlení, dostane se jeho další příděl divákům skrze „bílý balet“ – sbor tanečnic – „labutí“, jejichž nádherné kruhové konfigurace a jejich přetváření zachytila kamera velmi působivě. Poskytla tak divákům fascinující pohledy, o něž je obecenstvo přítomné v divadle ochuzeno. Kamera se vůbec v tomto přenose více zaměřovala na prostorové vjemy a časté záběry posunující se zvolna přes celé jeviště až k tvářím tanečníků dovolily divákům, aby se sami přesvědčili o ohromných rozměrech scény Velkého divadla.
V celém představení není partie a ani okamžik, o nichž by se nedalo široce pojednávat v tom nejlepším smyslu. Skvostný šašek se svou akrobacií, (jeho rozverné sólo na vzdory „disciplinovanému“ sboru předvádějícímu valčík), hrůzu budící Rudovous, zlý duch či snad druhá temná strana princovi duše, který v synchronních skokových sekvencích doplňuje princův bílý „nevinný“ zjev, či v protikladném „pohybovém dialogu“ se jej snaží zlákat do nebezpečné situace, „multikulturní vložky“ – temperamentní a rytmické polské, maďarské, neapolské a španělské tance a mnoho jiného.

V baletních (nejen) produkcích věnuje Velké divadlo tradičně pozornost výpravě a i v tomto případě se zásluhou Simona Virsaladze nádherně propojily velebnost a luxus královského paláce s architekturou evokující gotické katedrály (ve zlatých a okrových ceremoniálních barvách) se snovou noční krajinou začarovaného jezera v namodralých tónech v efektním kontrastu s bělostí „labutí“. Proměny jednoho prostředí v druhé se děly takřka neznatelně jen posunem transparentních opon nebo osvícením, zcela organicky.
Ve Velkém divadle Labutí jezero vzniklo a jeho jeviště ovládá po více než sto let. Tak jako se obdivovatel výtvarného umění, chce-li vidět Monu Lisu, neváhá vypravit do Louvru, protože žádná replika by nebyla tím pravím, musí ten, kdo chce Labutí jezero vidět v té „nejpravější“ podobě, do Mosky i když jen virtuálně.
Lednový přenos jistě nebyl poslední, protože diváci si sami zařazení Labutího jezera do programu vynucují. Než k tomu dojde, čeká je 15. března jiná milenecká dvojice v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.