zvláštní poděkování
Jaroslava Tajanovská nejen o hoboji a velkém štěstí
autor: archiv
zvětšit obrázekJako správný muzikant má ráda pestrost. Vedle vážné hudby se v době brněnských studií věnovala hraní v cimbálovce, tedy folklóru. Od dob, kdy působí v Čechách, se také zabývá folkem. Hobojistka Jaroslava Tajanovská bere své působení v PKF – Prague Philharmonia jako „obrovskou hudební, lidskou a životní zkušenost“. Není divu, v tomto tělese působí osmým rokem.
Štěstí? Muška jenom zlatá… V jejím případě by se mohlo říci, že to byla přímo moucha. Má štěstí na dobrý orchestr, na profesora hudby, ale také ji potkalo velké štěstí na hudební nástroj, na který nakonec hraje. Hrála na zobcovou flétnu, klarinet a později i bicí.„Člověk musí být všestranný, když chce dělat hudbu a má ji rád,“ říká o svých hráčských dovednostech a doplňuje, že na bicí hrála v dětské dechové kapele ve Vimperku. Odtud odešla ve čtrnácti letech do Českých Budějovic, pak přišla studia v Brně, následně ve Stuttgartu.
Byť pochází z Jižních Čech, tak na ryby nikdy nechodila. Povídali jsme si o přípravách
na koncert, došlo i na údržbu hoboje. Prý to může být napínavý horor. V tomto směru dokonce poodhalila své soukromí. Opouštíme budovu Českého rozhlasu, usedáme
do příjemné kavárny.
Dobře. Je to krásná a zodpovědná práce. V PKF – Prague Philharmonia jsme celkem tři hráči na hoboj.
Určitě. Když hrajete s radostí, tak ano.
Doma. Mám naštěstí tolerantní sousedy. Užívám byt, kde se muzika vždycky dělala, tak už si okolí zvyklo.
Když je to něco, co jsem ještě nikdy nehrála a pokud nemám nahrávku, naladím si internet a skladbu si pustím. Začnu ji zevrubně studovat, abych před první zkouškou alespoň přibližně věděla, co se tam bude odehrávat.
To ne. V tu chvíli je to jedno. Potom když hrajete, tak se dostanete do zvláštního stavu, který nedopustí, abyste něco kopíroval. Doufám, že to tak funguje.
Ono to ani jinak nejde. Když part neznáte, tak se ho musíte naučit alespoň z odposlechu a číst si u toho noty.
To se moc nedá. Je to úplně jiný druh práce. Na jedné straně komorní a na druhé symfonický orchestr. Je tu rozdíl nejen v počtu lidí, ale i v repertoáru, který se hraje. Komorní orchestr je těžší v jedné věci – je průzračnější a čitelnější. Hráčů je méně, je na nás více vidět, je vás více slyšet. Kulturu zvuku se snažíte udržovat v nejvyšší kvalitě, je to zkrátka všechno více slyšet.
Těžko říci. Obecně rozdíl mezi symfonickým a komorním tělesem je i v posluchačích. Každé těleso má své fanoušky. Vědí, co je čeká. Za ta léta se naučili poslouchat a svým způsobem i očekávat, aby se tato kvalita udržela.
Příběh je ještě složitější. Žila jsem v té době v Německu, takže jsem se po studiích mohla vlastně vrátit domů. V Brně byl vypsaný konkurz na první hoboj do filharmonie, kde jsem se zúčastnila spolu s Vilémem Veverkou. Konkurz jsme vyhráli oba a museli se o toto místo „rozstřelovat“. Po devíti měsících přišel verdikt ve prospěch Viléma Veverky. Mně ale díky tomu nabídli místo v PKF. Nejdříve výpomocnou smlouvu a nakonec půl úvazek, který mám dodnes. Rozhodování pro PKF nevyšlo z mé hlavy, jenom jsem přijímala to, co ke mně přišlo a velice ráda. Je to pro mě obrovský zážitek.
To je pravda. Zase jeden veliký kus štěstí.
To je další štěstí, které mám v životě pořád. Zaplať Pán Bůh. Opravdu velká radost. Pan profesor v Německu - Ingo Goritzki, když zjistil, že můj nástroj už nedostačuje úrovni vysoké školy, tak mi ho koupil. To se nestává jen tak. Vše jsem mu postupně splatila. Vím jedno, že bych na nástroj v té době neměla. Bylo to skutečně veliké štěstí. Nástroj mám jedenáct let a hraji na něj dodnes. Podle mého je stále ještě dobrý.
Peníze jsem samozřejmě splatila do posledního eura. A tím, že mám tak zajímavé místo, jsem mu udělala určitě obrovskou radost. To bylo pro něj velikou odměnou.
Bohužel hoboj věkem kvalitu naopak ztrácí. Hoboje se na rozdíl od smyčcových nástrojů ohrávají. Postupně na něj není možné hrát. Potom se musíte pokusit získat nástroj nový, přes nějaký fond, nebo přes orchestr, nebo si zkrátka našetřit.
(Smích.) Nástroj si můžete nechat doma. Nikdy nevíte, kdy se bude hodit pro nějaké domácí cvičení, zejména kdyby se váš stávající nástroj porouchal. Na přechodnou chvíli se nechá použít. Důvěrně ho znáte, tak je to v pohodě.
To jsem nezažila. Ale určitě by to šlo. Klapky sundat, osičky se nechají také využít.
To je hodně intimní otázka (Smích). Přesně v tom to spočívá, promlouváte na něj, starost, opatrování a ošetřování jsou samozřejmostí. To je takový rituál. Například po každém hraní nástroj vyčistíte vytěrákem, aby byl v suchu a v pohodě. Jednou za čas ten nástroj kompletně odstrojíte.
???
Sundáte z něj klapky a ty pořádně vyčistíte. Hoboj se potírá speciálním olejem na dřevo. Jiný druh oleje přijde na mechaniku, ta musí být také ošetřená. To je takový rituálek na jeden až dva dny. Kdy se to večer olejuje, ráno se zase zpátky strojí. Doufáte, že vám nezbude šroubek nebo nějaká osička.
To si nesmíte připouštět. Musíte klapky sundávat jednu po druhé a napsat si v jakém pořadí jste je sundával a ve zpátečním pořadí se nandávají. Musíte dávat pozor, abyste něco neohnul, něco nezapomněl.
Zažila jsem kamarádku ve Stuttgartu, která si taky říkala, že to zvládne. Všechno sundala a večer mě vyhledala s pláčem a igeliťákem plným součástek z hoboje. Byla nešťastná. Pak je to skutečný hlavolam. Každá osa je jinak dlouhá, některé jsou si podobné. A když v tom nemáte praxi a děláte tuhle údržbu jednou za půl roku, pak je toho nad hlavu. Jinak po takovéto údržbě se musí nástroj vyzkoušet, zda hraje, jestli je v pořádku.
Pak se musí zjistit, kde je problém.
Musíte se to naučit. Musíme si být zároveň i opraváři. Zejména malé drobnosti by si měl člověk umět opravit. Může se stát, že těsně před koncertem, jak bývá u Murfyho zvykem, se prostě něco přestane ozývat, nebo nástroj nekryje, jak mi říkáme. Pak jste na to jedině vy sám. Musíte se naučit rychle zjistit, kde je problém a odstranit ho. Jednak je zapotřebí praxe a také určitý druh talentu.
Antonín Dvořák. Nemá rád druhý hoboj. Na hoboj je jedna z nejtěžších věcí zahrát spodní tóny v nízké dynamice. Tímto je Dvořák pověstný ve svých orchestrálních dílech. Druhému hoboji napsal všechno hodně nízko a hodně potichu. Je to opravdu prubířský kámen pro každého hobojistu. Je to samozřejmě nadsazeně řečeno, protože Dvořák píše krásně i pro hoboje.
Musíte se dost dobře připravit, hlavně psychicky, protože to dokáže člověka hodně potrápit. Potřebujete výborný strojek a dobře seřízený nástroj. Pak se pokusit nemít trému, která vás akorát tak rozechvěje, že se může stát, že nenasadíte tón, kde má být. Je to i o praxi. Když toto dostanete poprvé v životě, tak je to úplně jiné, než když to hrajete podvacáté.
Janáček, Dvořák. Ze zahraničí Beethoven, ti jsou mí nejoblíbenější. Jak je to u Vás v případě koncertu a alkoholu? Můžete si dát slivovici?
V žádném případě. Na škole jsme to třeba zkusili, byla to mladická nerozvážnost. To stačilo, aby se člověk poučil. Před koncertem rozhodně ne, po něm ano.
Ne, ale určitě příjemné. Sedět s kolegy po koncertě, když vytvoříte nějaké dílo, duchovní hodnotu. Naše práce je hodně o mentální bázi. Pak si jít posedět do hospůdky, popovídat s kamarády, koncert rozebrat, co se povedlo a co ne, to je taková odměna. Samozřejmě se z toho nesmí stát nějaká rutina, která by sklouzla někam jinam, než je to radostné.
Spinká. (Veliký smích.)
Julinka. Je to holka. Musí odpočívat. Dřevo vyžaduje klid, hlava také. Když nemáte žádné vystoupení, tak nástroj na dovolenou skutečně neberete. Zažila jsem několik dovolených s nástrojem, kdy se nedalo nic dělat. Je to ale lepší, když můžete opravdu vypnout. Je to vztah na celý život, je důležité mít sem tam pauzu, navzájem si od sebe odpočinout.
Být hobojistkou? Vůbec ne. Mně byl na konzervatoři vybrán hoboj. Tehdy prý přijali hodně klarinetistů, kam jsem se původně hlásila. A jak jsem byla z malého města, tak jsem ani nevěděla, co vlastně hoboj je, jen jsem říkala: To je ten nástroj, co ladí orchestr? Tak na ten chci hrát. A takto to vzniklo. Bylo shůry dané, že mi nevyšel klarinet. Opět s velkou dávkou štěstí.
MgA. Jaroslava Tajanovská se narodila ve Vimperku, kde navštěvovala tehdejší LŠU, obor zobcová flétna, klarinet a později bicí nástroje u pana Petra Staňka. Po úspěšných přijímacích zkouškách na českobudějovickou Konzervatoř začala studovat hru na hoboj u prof. Milana Kaňáka. Od roku 2000 byla studentkou JAMU v Brně ve třídě prof. Josefa Bartoníka. V roce 2003 získala stipendium na Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst ve Stuttgartu, kde strávila čtyři roky pod vedením Prof. Inga Goritzkiho, u něhož získala diplom „Künstlerische Ausbildung“.
Jaroslava se věnuje především orchestrální a komorní hře. Mezi její orchestrální zkušenosti patří účinkování v Moravské filharmonii Olomouc, Filharmonii Brno, Haasově komorním orchestru (dříve ROXY Ensemble), Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín, Stuttgarter Kammerorchester, Junge Oper Stuttgart, Stuttgarter Kantorei a další. Od roku 2007 je hobojistkou PKF-Prague Philharmonia a od ledna 2011 členkou hobojové skupiny Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Od roku 2009 spoluúčinkuje v Duu Spinea s harfistkou Ivanou Dohnalovou..
www.pkf.cz
TIP!
Časopis 18 - rubriky
reklama
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu
Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato celý článek
HUDBA
Zlatá Lýra představí festival jako fenomén doby
Hudební inscenace plná známých hitů a příběhů československých zpěváků a zpěvaček – to je Zlatá Lýra. Ús celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Dny evropského filmu znají své vítěze
Na mezinárodním festivalu Dny evropského filmu (DEF) byly dnes slavnostně předány v pražském kině Přítomnost f celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování