Scéna.cz 

Anna Karenina a poslední role Petra Zusky

Zvuk zvonů vyzvánějící k bohoslužbě, zvony - umíráček spínají příběh Anny Kareniny. Postupně zdvihající se a spouštějící se oblouky stylizované nádražní haly, oblouky vlnících se dlouhých šatů a křivek těl jakoby odrážely citové vlnobití, vzepjetí a propady hrdinů.
Konec i počátek se odehrály na nádraží, kam lidé přicházejí, z něhož odcházejí a kde se křižují jejich cesty - příhodný životní symbol, kde Anna Karenina potkává mladého Vronského a kde vzplane první jiskra.
Slavný román Lva Nikolaje Tolstého ANNA KARENINA přebásnil do pohybové řeči Lubor Vaculík, opatřil hudbou Dimitrije Šostakoviče a nastudoval s baletním souborem Divadla J. K. Tyla v Plzni za pomoci "zápůjček" z Prahy (premiéra listopad 2012).

Na scéně Národního divadla jej mohlo shlédnout 14. ledna také pražské publikum.
Nešťastný osud Anny je ve Vaculíkově verzi zkoncentrován do rychlé a dramatické linie, potržené hudebně, kde není nic nadbytečného. Jednotlivé obrazy jsou sevřené, vypracované s psychologickou hloubkou, někdy až drastické - "přetahování" o Annu mezi Vronským a Kareninem nebo lehce komické - pijácké "orgie" v krčmě. I ve zdánlivě odlehčených momentech plesu v prvním i druhém aktu (odstup, úleva jsou vyjádřeny přerušením živé hry orchestru a nástupem "divadelního" orchestru zastoupeného dirigentem a nahrávkou valčíku z Labutího jezera) se nebezpečně blýská. Na prvním plese vzájemné erotické omámení, na druhém poznání skutečnosti předznamenávající tragédii.

Nejrůznější pocity dané vzájemnými vztahy ústředního trojúhelníku - Anna, Vronský a Karenin, jsou precizně choreograficky charakterizovány, choreografie se přibližuje místy i pantomimě. K vyzdvižení určitých převážně protikladných emocí nebo situací slouží akt "pozdržení" v pozici, kterou aktivuje partner. Vnitřní pochody, "dovysvětlení", domněnky jsou mimoto znázorněny siluetami nepřítomných na pozadí.
Pro tři hlavní osobnosti si inscenátor snad ani nemohl vybrat lepší představitele.
Anna Karenina - Zuzana Pokorná, jejíž emocionální partitura je nejrozsáhlejší, z počestné manželky se stává vášnivá milenka, sváří se v ní city matky a milenky, z vysokého společenského postavení se propadá na dno, zavržená manželem, opuštěná milencem, zoufalá. Každým pohybem od pohnutí prstu po sklon hlavy se dokáže vyjadřovat věrohodně a vybudit intenzivní spoluúčast a soucit.
Postava Vronského nevyžaduje přílišného psychického úsilí neboť v tomto případě mají emoce od počáteční exploze a dosažení cíle již jen sestupný trend, ale ani v tom nejvyšším bodě nedosahují Anniny "žhavosti". Ondřej Vinklát perfektně zvládající fyzicky poměrně náročnou techniku je prostě oním bohatým, znuděným mladíčkem, který hledá rozptýlení, tak jak má být.
Naproti tomu role Karenina je podobně jako Annina naplněna tolika nuancemi a psychologickými zvraty. Ctihodný, veledůležitý úředník, vzápětí podvedený manžel, kterému se v mžiku zhroutí existence, který ale musí navenek zachovávat dekorum, nucený vypořádat se se svou manželkou a matkou svého syna, kterou miluje a nenávidí. Petr Zuska jakoby do postavy Karenina vložil a zhodnotil sumu svých životních a uměleckých zkušeností, jeho výkon je strhující.
Hvězdné trojici zdárně sekundují ostatní členové plzeňského baletu v méně významných rolích a sborech.

Scéna Martina Černého připomíná ruské prostředí prostřednictvím obrysů pomníku Měděného jezdce a bání pravoslavných kostelů, vedle nádraží se objevují části pokojů a možná příliš často postele.
Tragické vyústění příběhu napovídá tlumené barevné ladění oděvů většinou v přechodech mezi bílou a černou, manželské společenství symbolizuje tyrkys na lemech límců Anny a Karenina. Výjimkou nepříliš šťastně zvolenou je milostná scéna, kde červené šaty Anny a červená košile Vronského působí prvoplánově a rušivě vyčnívají z celkově decentního rázu inscenace (kostýmy Roman Šolc), inscenace jinak mimořádně zdařilé.
Anna Karenina je nesporně dílem, které podstatně obohacuje sbírku původní domácí baletní tvorby.

Plzeňskopražský baletní večer 14. ledna měl ještě slavnostní epilog. Petr Zuska se Kareninem definitivně rozloučil se svou taneční kariérou. Říká se sice, že v nejlepším se má přestat a také, že nikdo není nenahraditelný. Kde ale vzít tak skvělé "Mistry", "Kareniny", prostě zralé muže v nejlepším věku?