Scéna.cz 

Don Juan a chytrý šašek

Jako finále čtvrtého ročníku festivalu Ave Bohemia, jehož smyslem je propojit mladé umělce - studenty uměleckých oborů (nejen tanečních) ale i nadšené amatéry z různých zemí, se na Nové scéně ND uskutečnil v neděli 3. listopadu 2013 taneční podvečer. Program byl sestaven ze dvou kratších baletů v choreografii ukrajinského umělce Viktora Gačenka, které zinscenoval se studentským souborem Taneční akademie Serge Lifara v Kyjevě, kde působí jako pedagog.

Jako první byl uveden balet DON JUAN, v němž se ze známého svůdce stává romantický hrdina - umělec- hledající svůj ideál. Tento nový pohled na Dona Juana se opírá o poezii rakouského romantika Nikolase Lenaua, která inspirovala Richarda Strausse ke zkomponování symfonické básně. Literární a hudební předlohy využil pak Viktor Gačenko pro svůj balet Don Juan.
V pražské premiéře se ujal hlavní role Dona Juana první sólista baletu Národního divadla v Praze Michal Štípa. Ztělesnil neklidného hledače dokonalosti setkávajícího se s různými půvaby světa, z nichž žádný neuspokojuje jeho touhu. Svůj ideál rozpoznává až v ženě v bílé říze, vyčerpán životem na prahu smrti.
Vedle majestátní princovské postavy Michala Štípy a jeho standardního výkonu baletní hvězdy včetně hereckého emocionálního prožitku se museli studenti a studentky velmi snažit, aby nezůstávali pozadu. K vyrovnávání možných rozdílů jim mimo vlastního úsilíl napomáhaly také dlouhé rozevláté róby, dýmy a nasvětlení.
Ve srovnání se snivým Donem Juanem působil druhý balet jako z jiného světa. "Pohádka o šaškovi" pochází původně z repertoáru Ďagilevova Ballets Russes. Ďagilev společně s Prokofjevem sepsali libreto na motivy ruské národní pohádky a Prokofjev zkomponoval hudbu.
Z ruské národní pohádky zbyl víceméně jen šastný konec, jinak nabral příběh spíše formy břeskné černé komedie, kde se nešetří mrtvolami. Osm zabitých manželek a jedna koza nejsou tak zcela typickým pohádkovým modelem.
Hlavní hrdina chytrý šašek balamutí své kolegy - sedm přichlouplých šašků- a předstírá, že zabil pro neposlušnost svou manželku. Má však kouzelný bičík, kterým ji zase oživí. Sedm šašků je nadšeno a neváhá za bičík pořádně zaplatit, aby si doma vyzkoušeli podobný experiment. Jenže tam jakoby kouzlo bičíku pominulo a zabité manželky se nechtějí probrat k životu. Když šaškům dojde co provedli, propuknou v nutěšitelný nářek.
Groteskní historka je vyprávěna ve svižném tempu bez zbytečných prodlev a řazením obrazů se daří po celou dobu udržovat pozornost diváka.
Viktor Gačenko pracuje s robustním humorem ruského folklóru a v choreografii dokonale sladěné s hudbou používá pro co nejvýstižnější popis situací kombinování rozmanitých prvků pohybové škály - od klasiky s prvky lidových tanců, přes pantomimu po akrobacii. Jejich účinek je ale do velké míry nemyslitelný bez komediantských schopností všech interpretů a zejména Jaroslava Tkačuka, sólisty baletu Národního divadla v Kyjevě, v hlavní roli.
V duchu ruských tradic oplývá jeho part vysokými skoky, precizními piruetami ale i "cirkusovými" figurami. Přímo neodolatelný je v ženské postavě - hraje před šašky svou sestru. Upejpavá "dívenka" v šátku a šatečkách ale s pořádně vypracovanými svaly na odhalených pažích obstarává šaškům domácnost a obsluhuje návštěvu - bohatého kupce, který přišel na námluvy za šaškovskými dcerami. Mezi nafintěnými krasavicemi, které se snaží upoutat kupcovu pozornost, mu padne do oka skromná služtička a s tou se také ožení. Problém nastává o svatební noci...
Podobným smyslem pro komiku se vyznačuje také šaškova žena (v alternaci Elena Michailova a Tatiana Kolesnik). V gestech typická ruská venkovanka - nabízí se takřka asociace s postavičkami z ruských animovaných filmů - si dokáže povyskočit i chopit se těžké práce - pokud ji zrovna nevezmou záda.
Skupinovou přihlouplost předvádí sedm šašků, namyšlených fanfarónů a jejich pyšné dcery ve vtipně vystavěných číslech. K nim se řadí další sborové výstupy - tance dcer s nápadníky nebo závěrečný rej kolem hvězdy, do nejž se zapojují také oživlé manželky vracející se ze záhrobí.
Humorné zápletce dobře posloužila jednoduchá výprava, kde jedinou kulisou či rekvizitou je posuvná dřevěná skříň se dvěma stupni ve funkci pece, svatebního trůnu, lože nebo čehokoiv, co je právě zapotřebí. Také kostýmům byla věnována odpovídající pozornost - šaškové v neutrální bělošedé, dcery v městské barevné módě, lidové kroje manželek a "šaškovské" oděvy nápadníků, slévající se v závěrečné scéně za přítomnosti všech v obraz breughelovské barevnosti.
Hravost a lehkost i drsný humor představení nejlépe odpovídají mládí a mladí se v něm angažují s radostným nadšením, což nezůstává bez divácké odezvy.
Přestože jde "jen" o studentskou inscenaci, lze si dost dobře představit, že by v této podobě mohla být "Pohádka o šaškovi" osvěžením regulérního tanečního repertoáru kteréhokoliv kamenného divadla u nás.