Scéna.cz 

Balet Spartakus v kině

Výrazy jako monumentální, grandiózní, heroický přicházejí na mysl při sledování prvního letošního přenosu do kin z Velkého divadla v Moskvě - baletu Spartakus.
Příběh vůdce povstání gladiátorů Spartaka jako symbolu vzpoury lidu proti utlačovatelům vyzdvihla z proudu římské historie Velká francouzská revoluce. V 19. století napsal italský spisovatel Raffaello Giovagnolli román o Spartakovi, který byl překládán do různých jazyků a v roce 1936 se objevil také v ruštině. Skladatel Aram Chačaturjan jej poté zpracoval hudebně jako balet. Dokončen byl v roce 1954 a premiéra s nepříliš zvláštním ohlasem proběhla v roce 1956 v Leningradě.

V roce 1968 připravil v Moskvě novou produkci choreograf Jurij Grigorovič. Tato verze byla tak úspěšná, že se hraje ve Velkém divadle dodnes, i když jí přirozeně každá nová generace tanečníků vtiskla něco osobitého.
Na tuto moskevskou inscenaci zavzpomínala o přestávce při vstupu do zákulisí Světlana Aberkhaeva (představitelka Aeginy, kurtizány a milenky římského vojevůdce Krassa v roce 1968), která přisoudila její kvalitu také Grigorovičově přístupu k tanečníkům. Grigorovič vycházel z fyzického založení a osobnosti interpretů - nebylo např. dobře možné, aby si Spartakus vyměnil roli s Crassem. Grigorovič umožnil interpretům hledat v improvizaci vlastní výraz a teprve pak zvolil ten nejvhodnější způsob.
Balet Spartakus pojednává osud římského hrdiny se silou antické tragédie a podobně jako ona je podřízen přísnému organizačnímu řádu. Je rozčleněn do tří dějství po čtyřech obrazech, na konec je zařazeno Rekviem.
První dějství má nelehký úkol - uvést do příběhu - vysvětlit, jak se stali Spartakus (Michail Lobukin) a jeho žena Frygie (Anna Nikulina) otroky a kde se vzaly pohnutky ke vzpouře. Je přeplněno davovými scénami s vojáky a zotročenými zajatci, které přes mohutný dojem mohu být až příliš zdlouhavé a nepřehledné.
V prvním aktu se také představují původci dramatického konfliktu Spartakus a jeho protivník římský velitel Crassus (Vladislav Lantratov). Ač oba se stejnou explozivitou a dynamismem svými obřími skoky a expresivními gesty naprosto zaplňují plochu Velkého divadla, Spartakus, jehož emocionální rozsah je mnohem širší, má svou energii pod kontrolou a dokáže ji proměnit v něžnost a lyriku, zatímco prvoplánově špatný Crassus, karikatura (státní) moci, je zmítán svými zlými vášněmi ve výrazu tváře a celého těla.
Jejich ženskými protějšky jsou Spartakova žena Frygie, po celou dobu spíše nenápadná a v jeho stínu, až teprve v Rekviem po Spartakově smrti zazáří ve velkolepé scéně smutku.
Mnohem výraznější je postava kurtizány a Crassovy milenky Aeginy. Její představitelka Světlana Zacharova se z křehké éterické bytosti, jak ji známe z Bajadéry nebo pražské Giselle, změnila ve vypočítavou, vášnivou, smyslnou krasavici v choreograficky originálně propracovaných strhujících pasážích ve druhém a třetím dějství. Ona je tím elementem, který rozruší soudržnost Spartakových stoupenců a rozhodne, kam se nakloní vážky vítězství a porážky.
Děj postupuje jak to vyžaduje Chačaturjanova hudba v rytmu střídání sborových výstupů a sólových monologů, jeho dramatičnost umocňuje také kontrast mezi převážně maskulinním duchem ztělesněným Spartakem, Crassem a sbory a ženským prvkem v lyrické umírněné poloze Frygie nebo v jejím protipólu - erotičnosti a sebevědomí Aeginy.
Přes některé počáteční úspěchy a vítězství nad Crassem, je Spartakus nakonec poražen a Crassus se mstí za svou pohanu.
Ve dvanáctém závěrečném obraze dosahuje představení dramatického vrcholu nejen v choreografii ale i vizuálním ztvárněním (Simon Virsaladze). Spartakovo tělo je probodeno a na oštěpech vyzdviženo nad dav římských vojáků v podobenství ukřižování.
Stejně působivými jsou nářek Spartakovy ženy a poslední scéna s gladiátory nesoucími mrtvé Spartakovo tělo, nad nímž se tyčí do výše se zdviženými pažemi Frygie, žádající bohy, aby zachovali věčnou Spartakovu památku. I když zde nezasahuje deux ex machina jako u řeckého dramatu, má scéna podobný očistný dopad.
Vysoké idee boje utlačovaných za svobodu našli v baletu Spartakus vyjádření v heroických fyzických výkonech a monumentálních inscenačních prostředcích. Jako "původní domácí produkt" svérázného žánru - mužského klasického baletu - se Spartakus stal emblémem a vizitkou Velkého divadla v Moskvě a v jeho kontextu má stále svou účinnost. Za jiných okolností by grandióznost představení mohla být přijímána i s jistými výhradami.