Scéna.cz 

Hudební rozhledy 11/13

Svůj blog americká pěvkyně Joyce DiDonato, která u nás vystoupí díky agentuře Nachtigall Artists 5. listopadu ve Dvořákově síni, pojmenovala Yenkeediva amnozí, kterým otvírá svět opery, jí píší – Dearest Joyce. Než se stala bezkonkurenční královnou dramatu, královnou štědrou a milovanou, ušla pořádný kus cesty. Někdo by řekl trnité, ovšem Joyce DiDonato, mezzosopranistka oslnivého repertoáru, vzpomíná na těžké momenty své kariéry, kdy ani dvanáct odmítnutí po předzpívání ve dvanácti evropských operních domech ji nezlomilo, s vděkem. Vyrostla v katolické rodině architekta v poklidném městečku, takovém řekněme Blansku, v Prairie Village v Kansasu. Šestá ze sedmi dětí. A rodina se hudbě opravdu věnovala: dvě starší sestry studovaly na univerzitě klavír a tatínek byl ředitel kůru ve farním kostele. Doma měli dokonce dvě piana, tak těch všelijakých klavírní kreací bývalo u nich opravdu hodně..

Wagnerův Lohengrin, který měl na konci května premiéru v Nové budově Slovenského národního divadla v Bratislavě, překvapil velice nestandardní režií lotyšského režiséra Andrejse Žagarse. Parašutista Lohengrin seskočil ze stroje Labuť, aby se přivítal s vojenskými špičkami Wermachtu a nadšenými davy dělného lidu ze 40. let, které si od něho slibovaly, že obnoví a uhájí „slávu německého lidu a říše“. To vše pod patronací krále Jindřicha Ptáčníka v bílém stylizovaném vojenském plášti. I to ale bylo Andrejsi Žagarsovi, působícímu v Lotyšském národním divadle, málo, a tak, aby ještě více umocnil dojem z počátků 2. světové války, promítal v předehrách a mezihrách dokumentární záběry z té doby. Objevila se na nich i Bratislava, ale většinou byly vidět záběry z Vilniusu, na kterých vlaje německá vlajka a nadšené rodiny s dětmi vítají spřátelenou německou armádu, neboť ji vnímaly jako osvoboditele od Stalina.

Mezi světovými klavíristy první půle 20. století zazářila umělecká osobnost, v jejímž naturelu se zcela přirozeně snoubily dvě velké evropské kultury – francouzská a německá – a která nás vedle svých interpretačních kreací dodnes dokáže inspirovat svým vyhraněně osobitým přístupem ke studování repertoáru. Takovou osobnost představoval francouzský rodák z Lyonu, syn německého lékaře a profesora entomologie, Walter Gieseking. O jeho důležité roli v dějinách interpretačního umění 20. století podává svědectví mimo jiné i to, že je v diskografické studii Johna Hunta „Giants of the keyboard“ zařazen po bok Wilhelma Kempffa, Edwina Fischera, Clary Haskil, Wilhelma Backhause či Artura Schnabela k „obrům“ mezi světovými pianisty a že je v prestižním kompletu vydavatelství Philips s názvem „Great Pianists of the 20th Century“ představen na dvou kompaktních dvojalbech.
Je sedmdesát let – doba, která dělí roky narození Ference Liszta a Bély Bartóka – natolik dlouhá, aby se téměř totálně proměnil styl hudebního vyjadřování? Tak se totiž při prvním porovnání jeví poměr Bartókovy tvorby vůči Lisztově. Kromě vlasteneckých „uherských“ témat se zdá, že tito dva autoři nemají nic společného. Při hlubším rozboru však zjistíme, že tomu tak zcela není. Liszt a Bartók, obrazně řečeno, sedí na jedné větvi evropské hudby a naopak jejich národnostní vyjadřování je v podstatě od sebe dosti vzdáleno. O odhalení onoho společného a na druhé straně rozdílného se analýzou jejich klavírních děl pokusí předkládaná studie. Jeden ze společných znaků obou skladatelů je, že byli skvělí klavíristé. Pravda: Liszt byl prostě mezi klavíristy fenoménem číslo jedna a Bartók byl „pouze“ jedním z mnoha skvělých sólistů své doby. Nicméně oba věnovali svému nástroji mnoho úsilí a to nejen jako hráči, ale také jako skladatelé.