Ilja Hurník hraje Debussyho a Ravela
autor: archiv
zvětšit obrázekVe své knize Cesta motýlkem vypráví Ilja Hurník prostřednictvím svých typicky básnivých metafor, jak jako pětiletý kluk poprvé slyšel z okna blízké vily hudbu, která jako kdyby „neměla obrys“, jako by to byla „jen oblaka zvuku, jež plula zahradami a mísila se tamní mlhou prozářenou sluncem“. Od té doby pátral, komu vděčil za tento nezapomenutelný zážitek, a když pak slyšel ve třinácti francouzskou klavíristku Germaine Lerouxovou hrát Debussyho, uvědomil si, že to byl právě tento skladatel, který mu v klukovských letech tolik učaroval. Láska k Debussymu a potažmo i Ravelovi v něm přetrvala po celé další umělecké zrání. Tuto v roce 2012 digitalizovanou nahrávku vytvořil Ilja Hurník mezi léty 1859–1969 už jako zralý pianista osobnostně vytříbeného vkusu. Dnes jsme už o více než půlstoletí dál, a tak se nám nabízí zajímavé poučení plynoucí z časového nadhledu. Už z úvodních Dvou arabesek pociťujeme, že Hurník jako by v Debussyho hudbě abstrahoval od jakékoli zvukové věcnosti. Nesnaží se za každou cenu vysledovat rytmické kontury této hudby, jeho pojetí je nádherně metricky uvolněné, vystižení nálady jednotlivých skladeb jako by bylo v dokonalé rovnováze s vystižením jejich témbrového kouzla. Někdy postřehneme poněkud více legata, než je podle mého názoru nutné, ale to je podle mě zřejmě způsobeno dřívější technikou nahrávání obdařenou velkým dozvukem. V Debussyho arabeskách se pianistovo podání dokonale snoubí s doznívajícím romantismem a jeho uvolněným frázováním. Nicméně například i onen akordický střední díl první z nich (Andantino con moto) má barevné kouzlo a Allegretto scherzando má roztomilý šarm.
Pagody z cyklu Rytiny rozkrývá Hurník tajemně, mazlí se se spodní melodickou linkou a ze středního dílu mu vyzařuje nebeský klid. Skladbu Večer v Granadě na můj vkus trochu víc, než bychom čekali, rubatuje, akordické partie mu zní přímo janáčkovsky, v každém případě nás však dovede vtáhnout do „své“ nálady. Z části Zahrady v dešti (mimochodem technicky brilantně předvedené) pociťujeme posedlost něžného bubnování kapek a evokativní mementy, kdy sprška ustává, brzděna korunami stromů. Z cyklu Obrazy nám nahrávka nabízí obě série.
V Odrazech ve vodě vytváří gradační oblouk od něčeho velmi jemného k naplno rozrezonované akordice, jejíž harmonií cítí Hurník jako splývavé přelévání barev. Je zajímavé, že v jednom okamžiku se před námi mihne něco jako typická janáčkovská sčasovka. Zvlášť magicky vystihuje Hurník i skladbu Zvony znějící listovím – vvzvánění slyšíme z různých úhlů, ze souznění různých zvonů vyrůstá vemlouvavá melodie, kterou Hurník důrazně větví, jako by se tato melodie odrážela od různých přírodních překážek, a ke slovu se dostává i majestátnost „nedělního“ hlaholu. Debussyho cyklus Dětský koutek z této nahrávky prozrazuje, jak je interpretovi, který je obdařen nejen duší literáta, ale i pedagoga, tento druh hudby blízký. V každé skladbičce kreslí trefně náladový obraz plynoucí z názvu, přičemž mistrně kouzlí s barvami. Snad nejsugestivněji se mu to daří ve Sloní ukolébavce, s její ztěžklou basovou linkou, kyvadlově odměřovanými akordy i kouzelně oživeným tempem, kdy jako by se nám před očima zjevilo cupitající slůně. Obzvlášť magicky rozkrývá Hurník i skladbičku Tanec sněhových vloček. Do jemného šumění se ideálně vkrádá spojovací melodická linka, diskanty se doslova třpytí. Pokud jsem v úvodu recenze zdůrazňoval Hurníkovu absenci zvukové věcnosti, pak v Ravelových Valčících vznešených a sentimentálních se v Hurníkově podání tato zvuková věcnost (tvrdší klavírní úhoz, rytmická pregnance) přece jenom projevila více (skladba Modéré), ale zase například ve skladbě Assez let – avec uno expresion intense Hurník nádherně vystihuje různé odstíny něžnosti, nachází každou pointu. Pociťujeme zde skutečně klavíristův silný prožitek a bytostný vztah k této hudbě. Podobný dojem si odnášíme ze skladby Presque lent – dans un sentiment intime (trefně podrobné zacházení s agogikou), a zvláště z poslední části cyklu (Epilogue lent), hrané zádumčivě, s optimálně vystiženými přeryvy a zámlkami, jejichž prostřednictvím se hudba ve finále stále subtilněji chýlí ke krajnímu pianissimu. Dalo by se říct, že v takových momentech je Hurníkova nahrávka skutečně vítanou studií o interpretaci francouzské hudby z počátku století. Booklet je výtvarně zpracován vzorně, chybí však vysvětlující komentář k nahraným skladbám.
SUPRAPHON 4119-2
Claude Debussy: Dvě arabesky. Rytiny, Obrazy (série 1 a 2), Dětský koutek; Maurice Ravel: Valčíky vznešené a sentimentální. Ilja Hurník – klavír
Nahráno v pražském studiu Domovina v letech 1958, 1959 a 1968, hudební režie Zdeněk Zahradník, Ladislav Šíp a Miloslav Kuba, zvuková režie František Burda, Jan Chalupský a Jiří Očenášek, digitální remastering z původních pásů Jan Lžičař, Praha 2012. Celkový čas: 81:21. Zdroj: Hudební rozhledy 08/13 - Miloš Pokora.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - CD boxy
Jan Šikl vydává kompilaci scénické hudby
Skladatel, aranžér a multiinstrumentalista Jan Šikl vydává dvě alba, na kterých zkompiloval výběr ze své dosav ...celý článek
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
VČD uvede derniéru hry Kdo se bojí Beatles
Pardubický soubor před rokem uvedl českou premiéru hry slovenského dramatika Viliama Klimáčka Kdo se bojí Beat celý článek
HUDBA
Igor Orozovič vydává album
Herec a muzikant Igor Orozovič vydává debutové album nazvané Když chlap svléká tmu, které obsahuje jedenáct au celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Kultovní punkový opus Jubilee
Jubilee
Dokud je hudba dost nahlas, neuslyšíme, jak se hroutí svět! Kultovní punkový opus s mnoha známými p celý článek