Scéna.cz 

Bedřich Smetana: Libuše

Zdá se to neuvěřitelné: Marie Podvalová pro několik generací doslova splynula s titulní postavou Smetanovy Libuše, možná, že i s představou samotné bájné kněžny. Svým heroickým zjevem, ušlechtilým vystupováním a majestátem svého hlasu se zdála být pro tuto roli přímo předurčena. V pražském Národním divadle v ní kralovala přes třicet let celkem ve čtyřech inscenacích. A přece existuje zřejmě jediný kompletní záznam jejího výkonu – rozhlasové nastudování z dubna roku 1949, které je zároveň první nahrávkou celé opery vůbec. Jak Československý rozhlas, tak Supraphon se pak k Libuši opakovaně vracel a natáčel ji, ale do titulní úlohy už nebyla obsazována paní Podvalová, nýbrž některá z jejích alternantek, případně nástupkyň.

Snímek z roku 1949 má tedy velkou historickou hodnotu. V očištěné podobě už na CD vyšel před 18 lety. Teď se však k němu vydavatelství Radioservis znovu vrátilo a z archivních kopií (originální záznamy se nezachovaly) vytvořilo s mimořádnou péčí rekonstruovanou podobu nahrávky. Už samotnou technickou práci na kompletu je třeba ocenit. I když výsledek je víc než úspěšný, lze si z něj představit stav původního materiálu. (Připomeňme, že přibližně ve stejném období vzniklou Ančerlovu nahrávku Prodané nevěsty už bez vad restaurovat nelze.) Význam recenzovaného snímku není jen v zachycení Libuše v podání Marie Podvalové, ale také výkonů jejích partnerů. Protože jde vesměs o tehdejší přední sólisty Národního divadla a ve většině případů o umělce ještě mladé, je nahrávka vizitkou pěvecké generace, která vyzrávala pro budoucí velkou éru v dějinách české opery. V neposlední řadě je nastudování dirigenta Aloise Klímy cenným dokladem tehdejšího přístupu k tvorbě českých klasiků, a protože jde právě o Libuši, nemůže se v něm neodrazit také zjitřené národní vědomí ovlivněné nedávno skončenou válkou a možná i změnou politických poměrů.
Jestliže pozdější generace dirigentů směřovaly k pojetí Libuše jako monumentálního dramatu (příkladem mohou být jevištní nastudování i nahrávky Jaroslava Krombholce), pak Klíma setrvává na původní tradici Libuše jako slavnostního obrazu. Pokládá se na majestátnost Smetanovy hudby, nevyhýbá se patosu a volí výrazně volná tempa (není to podstatné, ale např. Krombholcova supraphonská nahrávka z roku 1965 je kratší o 10 minut). Posluchačům takto „pozorné“ podání ovšem umožňuje plně si vychutnat vznešenost Smetanovy hudby a dává prostor k vizuální představivosti. Tím vlastně naplňuje skladatelův záměr „slavného tableau“. Ocenit lze výkon Symfonického orchestru Pražského rozhlasu; za povšimnutí stojí zejména smyčce – to je ještě ona zvláštní měkkost tolik uznávané české školy, jaká se dnes už u našich orchestrů slyší málokdy.
Že v čele pěveckých výkonů stojí Libuše Marie Podvalové, je přirozené. Její vysokodramatický soprán tu zní pln vroucnosti i lesku; z podání je znát jevištní prověřenost, vědomí, že postava osciluje mezi ženou-vladařkou a ženou milující a zraňovanou. Oproti pozdějším jevištním ztvárněním má tato Libuše paní Podvalové v sobě ještě rysy dívčí mladistvosti (např. v bolestné reakci v soudní scéně anebo v dychtivosti očekávání Přemysla v 1. obraze 3. dějství). Přes nesporné mimořádné kvality výkonu překvapí v několika pasážích ostrost tónu. V nahrávce působí takové místo výrazněji, než by tomu jistě bylo na jevišti. Možná zde lze hledat jeden z důvodů, proč v pozdějších snímcích byla dávána přednost jiným pěvkyním. K těm patřila i Ludmila Červinková, která v recenzovaném kompletu zpívá Krasavu. Jako všechny své smetanovské postavy, obdařuje ji krásnou barvou svého mladodramatického sopránu a cituplnou vřelostí. Rovněž Marta Krásová jako Radmila byla dlouholetou představitelkou této role. V pěveckém a na scéně i hereckém podání zdůrazňovala její mírnost a vyrovnanost. Slyšet příznačně zabarvený alt paní Krásové je vždy příjemné.
Také v obsazení mužských rolí znějí charakterově nezaměnitelné hlasy. Ať je to Chrudoš Karla Kalaše (pojatý s důrazem na lyrická místa, tzn. na vztah ke Krasavě), Šťáhlav Beno Blachuta či hluboký bas Jaroslava Veverky jako Lutobora. Part Přemysla byl obsazen Teodorem Šrubařem. Na scéně v oné době ještě tuto roli nezpíval, v prvním poválečném nastudování byl Radovanem. Je dobře, že je reedicí Klímovy Libuše znovu připomenut. Po stránce pěvecké techniky šlo možná o nejlepšího barytonistu své generace. Vynikal ušlechtilostí tónu a noblesou projevu. Všechny tyto vlastnosti si uvědomíme i při poslechu nahrávky. Je jasné, že je tu už nakročeno také k ztvárnění Přemysla na jevišti, k čemuž poprvé došlo v nastudování z roku 1953. Roli Radovana zpívá rozhlasový barytonista Bořek Rujan. A kvalitně, v duchu nejlepších inscenačních tradic, je sólisty opery ND obsazen i kvartet ženců (Miluše Dvořáková, Miloslava Fidlerová, Věra Krilová, Jaroslav Gleich). Smetanova Libuše vyniká také velkými sborovými scénami; Pěvecký sbor Československého rozhlasu (sbormistr Jiří Pinkas) se jich zhostil se ctí a jistě plně v intencích pojetí dirigenta Klímy. Ten má nepochybně svůj podíl také na pozorné výslovnosti zpívaného slova u všech zúčastněných. I to patří k tehdejší době a i to se dnes z české opery vytrácí.

RADIOSERVIS CR0623-2 Bedřich Smetana: Libuše
Marie Podvalová, Teodor Šrubař, Karel Kalaš, Beno Blachut, Jaroslav Veverka, Bořek Rujan, Ludmila Červinková, Marta Krásová, Miluše Dvořáková, Miloslava Fidlerová, Věra Krilová, Jaroslav Gleich, Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze, sbormistr Jiří Pinkas, Symfonický orchestr Pražského rozhlasu, dirigent Alois Klíma.
Nahráno v dubnu 1949 ve Studiu 1 Československého rozhlasu v Praze, rekonstrukce původní nahrávky Český rozhlas 2012, hudební režie Jan Málek, mistr zvuku Miroslav Mareš. Celkový čas 167:35. Zdroj Hudební rozhledy 07/13 - Jaroslav Someš