Scéna.cz 

Eugène Ysaÿe a Max Reger

Bylo to Smyčcové trio, složené z instrumentalistů tří národností – maďarského houslisty Nadora Szederkenyiho, německé houslistky Marianne Riehleové a slovenského violisty Milana Radiče (mimochodem také odchovance prof. Milana Škampy), které se rozhodlo poprvé v historii realizovat zvukovou nahrávku téměř neznámého Tria pro dvoje housle a violu „Le Londres“ od Eugèna Ysaÿe z roku 1916 a k tomu téměř ze stejné doby pocházející Serenádu G dur, op. 141a od Maxe Regera. Zejména nastudování první ze jmenovaných kompozic museli interpreti evidentně vynaložit enormní úsilí. Už rozměr tohoto tria je pro tak subtilní komorní žánr velmi nezvyklý (zpaměti si hrát tuto skladbu představit nedovedu), navíc nepamatuji si na podobnou komorní kreaci, jejíž finální věta by byla téměř dvojnásobně dlouhá než její věta vstupní. I ze samotné geneze tohoto díla je patrno, že i ve své době muselo jít o hudbu extrémně náročnou, podkladem k ní byla totiž Ysaÿeova Sonáta pro dvoje housle, která byla odsunuta do pozadí jako nehratelná, a tak k ní autor přidal ještě jeden nástroj. Že jde o transformaci dvojhlasu na tříhlas, ovšem není z nahrávky vůbec znát. Slyšíme permanentní tříhlas, všechny tří nástroje hrají téměř pořád, žádná dlouhá osamělá sóla, plynutí hudby probíhá spíš jako permanentní řetězení neustále variovaných tematických jader než evoluční spirála směřující k nějaké gradaci. Na rytmickou plasticitu tato hudba téměř rezignuje a pokud dochází ke změně pohybu, děje se tak s příchodem nějakého jinak strukturovaného bloku. Vstup k první větě je nádherný – dobře pociťujeme, jak Ysaÿe smyčcům rozuměl, jak mazlivou legatovou plochu dokázal pomocí dvou houslí a violy vykouzlit. V dalších fázích jako bychom však pociťovali, že se autor trochu opakuje, jako bychom nemohli rozpoznat, k jakému vrcholu ony melodicko-harmonické vlny směřují. Allegretto poco lento 2. věty je odlehčenější, ale i ono plyne v podobném duchu s výjimkou daleko jasnějšího kontrastu v podobě výrazově rozpustilého středního dílu (lehounké fráze houslí se odrážejí od pizzicata violy). Finální Allegro con brio, které nás zavádí do jiné polohy hudební invence, i když si uchovává stejné rysy plynutí jako věty předcházející, by mohlo snadno sloužit jako samostatná skladba. Co mě na něm nejvíc zaujalo, je jeho moderní metrická neurčitost – pohyb jako by byl organizován více harmonicko-melodickým napětím než taktovými čarami (že by vliv Arnolda Schönberga a Huga Wolfa?) a časté využívání rytmicko-melodických ostinat. Přesto mi některé postupy připadaly redundantní. Všichni tři členové tria se této náročné kreace zhostili se zasvěceným nadhledem. Pouze jednu poznámku bych si neodpustil (začátku skladby se to netýká), a to malou dynamickou plasticitu – trocha nadsázky v tomto směru by takovému typu hudby prospěla.

O hudbě Maxe Regera je známo, že si ji Eugène Ysaÿe velmi cenil, přesto se na této nahrávce uváděná Regerova Serenáda G dur, op. 141a z roku 1704, která byla v roce 1915 připravena pro tisk ve dvou verzích (jednak s flétnou, houslemi a violou, jednak ve verzi pro dvoje housle a violu) přímo diametrálně liší. Namísto neustálého řetězení variovaných modelů vnímáme najednou úseky tanečně rozpustilé virtuozity, přecházející prostřednictvím krajně lapidárních přechodů k přímočaře zpěvným blokům nebo brilantně rozvířenému fugatu (vstupní Vivace), zatímco Larghetto 2. věty upomíná v úvodu na hloubku Beethovenova cantabile a závěrečné Presto, harmonicky nejbohatší, přerušené jakousi tajemnou melancholickou epizodou, se zase vrací k rozvernému výrazu. Nador Szederkenyi, Marianne Riehleová a Milan Radič jsou s touto hudbou srostlí. Jak plasticky modelovaný proud Larghetta s obzvlášť jímavým momentem, kde viola navazuje na dvojici houslí tematickým dovětkem, tak obě lapidárně tvarované a výrazově odlehčené věty jim vycházejí mistrovsky.

Na závěr. Nejsem si jist, zdali se realizátorům takto nevšedně koncipovaného CD podaří prosadit zvláště první nahranou skladbu do běžného koncertního života, za repertoárově dramaturgickou odvahu si však v každém případě zaslouží uznání. V bukletu, vybaveném pečlivým tříjazyčným průvodním slovem (angličtina, němčina, slovenština) jsou opomenuty údaje o místě a přesných časových údajích vzniku nahrávky.

HEVHETIA HV 0040-2-331
Eugène Ysaÿe: Trio pro dvoje housle a violu, op. 35 „Le Londres“ – světová premiéra nahrávky
Max Reger: Serenáda G dur, op. 141a pro dvoje housle a violu
Nador Szederkenyi a Marianne Riehle – housle, Milan Radič – viola. Nahráno v roce 2009, hudební a zvuková režie Jan Sudzina. Celkový čas 57:43. Zdroj Hudební rozhledy 12/2012 - Miloš Pokora.