Scéna.cz 

Labutí jezero

Balet baletů, LABUTÍ JEZERO, nabídl cyklus Balet v kině ve druhém přenosu této sezóny z Velkého divadla v Moskvě.
Hudbu k baletu na libreto V.P.Begičeva a V.Gelcera, kteří se inspirovali německou pohádkou, napsal Petr Iljič Čajkovskij na závěr svého pobytu v Moskvě. Moskevská premiéra baletu v choreografii pražského mistra Julia (Václava) Reisingera se konala ve Velkém divadle v únoru roku 1877. Kritiky se oněm nevyjadřovaly nějak nadšeně, ale zřejmě si jej oblíbilo moskevské publikum, protože se v repertoáru Velkého divadla udržel téměř deset let.

Nová kapitola inscenování se začíná psát s Mariem Petipou a jeho následovníkem Lvem Ivanovem, kteří uvedli druhé dějství už po smrti Čajkovského v roce 1895 v Mariinském divadle v Sankt Petěrburgu.
Petipova choreografie prorazila baletu cestu do světa, kde první zastávkou byla v roce 1900 Varšava. Labutí jezero bylo od té doby nesčetně krát modifikováno a v těchto nejrůznějších podobách se dodnes objevuje jako jeden z nejpopulárnějších baletů na scénách celého světa.
V ruském prostředí do něj zasáhl podstatně Alexandr Gorskij v roce 1901 1920, také A.A. Vaganová v roce 1933 a v novější době Jurij Grigorovič. V inscenaci z roku 1969 roztančil všechny postavy na špičkách a na konci nechal Odettu a prince zemřít. Tehdejší ministryně kultury, přítomná na premiéře, ale nesouhlasila s takto pesimistickým vyzněním v přímém protikladu k jasným zítřkům vzkvétajícího Sovětského svazu, a tak musel Grigorovič balet přepracovat. Ke své původní myšlence se vrátil až za nových poměrů v roce 2001, tuto verzi viděli také diváci v kinech.
Jde patrně o verzi nejrozšířenější, rozdělenou do čtyř dějství - zde ve dvou blocích. Vypráví názorně pohádkový příběh bez psychologizování a filozofování, protože má sílu sám o sobě. Porušování slibů a neschopnost rozlišování jsou stále stejnými lidskými nedostatky, zahalené do jakéhokoliv hávu.
O provedení opět nemá smyslu hovořit, opakovaly by se stereotypní superlativy. Maria Alexandrova (Odetta, Odilie ), Ruslan Skvorcov (princ), Nikolaj Tsiskaridze (Rudovous), Vjačeslav Lopatin (Šašek) ale i další nemohou tančit jinak než brilantně, s elegancí, lehkostí atd. Za zvláštní připomínku snad stojí jeden z mnoha nezapomenutelných momentů - princ se loučí s Odettou - labutí, ta opouští jeviště, celé tělo a ruce naznačují pohyb křídel tak sugestivně, že skutečně "odlétá".
Záběry tváří přesvědčují, že interpreti jsou stejně dobrými herci jako tanečníky. Pozlátko dekorací a kostýmů neruší, velkolepá výprava patří k romantickému baletu. V první části trůní sál královského hradu ve zlatavých a hnědých tónech podobně jako kostýmy sborů (barevnost trochu splývá), odstíny modré až černé v noční krajině s jezerem, uprostřed polyfunkční emblém (Simon Virsaladze). Tato forma inscenace - vysoké taneční umění zasazené do barvitého rámce ve spojení s podmanivou hudbou (dirignet Pavel Sorokin) -zapříčiňuje, že eventuální kritické myšlenky o zastaralosti a modernosti se rozpouští v radostném uvolnění.