Scéna.cz 

Příběh opojné lásky v Národním divadle v Praze

Na repertoár Národního divadla v Praze se po téměř roční přestávce opět vrací (v pouhých třech reprízách - 23., 31. 3. a 26.5. 2002 ) romantická opera Tristan a Isolda od Richarda Wagnera. V neděli 31. března 2002 byla uvedena teprve dvanáctá (!) repríza inscenace, kterou v sezóně 1999/2002 nastudoval světově proslulý dirigent Jiří Kout společně se známým českým činoherním režisérem a dramatikem Janem Antonínem Pitínským.

Díky své vnitřní citové melodii, která je svým způsobem symbolicky nekonečná jako samotný lidský život, je toto dílo označováno za jeden z významných mezníků ve vývoji operního umění. Pro Tristana a Isoldu je charakteristická kromě bohatosti orchestrálních barev a rozkolísané tonální výstavby (vedoucí místy téměř až k atonalitě), také praktická absence recitativů, které by podle Wagnera přerušovaly plynulý psychologický vývoj jednotlivých postav.

Jiří Kout působil v Národním divadle již počátkem sedmdesátých let. Po mnohaletém angažmá v zahraničí se do Prahy vrátil až v roce 1995, aby zde nastudoval v mezinárodním pěveckém obsazení dvě opery Richarda Strausse – koncertní provedení Elektry a o rok později úspěšnou inscenaci Růžového kavalíra. V roce 2000 přijal nabídku na hostování v Tristanovi a Isoldě a opět tak divákům připravil mimořádný hudební zážitek. Na nedělním představení dokonale vystihl všechny výrazové nuance Wagnerovy partitury a dovedl orchestr k naprosto vynikajícímu výkonu. Jeho hudební nastudování patří ve všeobecném měřítku k tomu vůbec nejlepšímu, co bylo možné v poslední době v Praze slyšet.
Jan Antonín Pitínský bral ve své režijní koncepci v úvahu náročnost tohoto díla, které samo o sobě klade na interprety enormní požadavky. Jeho práce s pěvci je proto velmi jemná a v některých scénách spíše jen náznaková (!). Postavy vede naprosto logicky a nedopouští se žádných nesmyslných extravagantních pokusů, jež jsou v poslední době na různých světových scénách při uvádění wagnerovských inscenací hojně prosazovány.
Jednoduché, ale přesto velmi působivé výtvarné pojetí je dílem Jána Závarského (funkční scéna ) a Tomáše Kypty (spíše civilní kostýmy ).

V roli Tristana hostoval dánský tenorista Stig Andersen. Tento stálý host řady světových operních domů je vyhledávaným interpretem především wagnerovského repertoáru (v roce 2000 například zpíval roli Siegfrieda v Metropolitní opeře v New Yorku). Pro zvládnutí této role má všechny předpoklady – obrovský hlasový fond, odpovídající fyzický zjev a dokonalou hereckou tvárnost. Nejlépe se mu po pěvecké stránce dařilo, kromě samotného závěru, především v milostném duetu druhého aktu.
Americká sopranistka Carol Jahr má pro roli Isoldy bezpochyby velké pěvecké i herecké dispozice. Její výkon je natolik strhující, že divák rád přeslechne některé poněkud ostře znějící vyšší tóny.
Brangäna je pro mezzosopranistku Yvonu Škvárovou skutečně velkou pěveckou příležitostí. Její ve všech polohách vyrovnaný hlas je pro tuto roli ideální. Zpívá ji s hlasovou jistotou, která místy nekoresponduje s jejím poněkud bezradným hereckým projevem.
Vzorovou ukázku wagnerovské interpretace (dokonalá artikulace a přesný pěvecký projev umocněný promyšleným herectvím) předvedl německý barytonista Ulf Paulsen v úloze Kurwenala. Postavu Krále Marka trefně herecky vystihl Miloslav Podskalský.

V současné době se bohužel žádné Wagnerovo dílo na našich operních scénách neuvádí. Nastudování Tristana a Isoldy v Národním divadle v Praze bylo tedy bezpochyby významným dramaturgickým počinem, na dlouhou dobu patrně posledním, jež mohl především mladému divákovi (a nejen jemu) pomoci nalézt cestu k rozsáhlému Wagnerovu hudebně – dramatickému odkazu.
Každému bych chtěl návštěvu tohoto představení vřele doporučit. Zbývá už však pouze poslední příležitost – 26. května 2002, kdy bude tato mimořádná inscenace derniérována.