Scéna.cz 

Tosca vzrušující podívanou

Na jeviště Janáčkovy opery Brno se tuto sezónu vrátila perla světového operního repertoáru - Pucciniho Tosca. Inscenace v klasickém režijním pojetí Miroslava Fischera (scéna Milan Ferenčík, kostýmy Josef Jelínek) je publikem vděčně přijímaná už proto, že děj neruší necitlivými experimenty, naopak snaží se podtrhnout hlavní dějovou linii - intrikánství sobeckého Scarpii a utrpení Florie Toscy.

Představení 23. února 2002 se stalo díky výbornému pěveckému obsazení skutečným svátkem. Hvězdou večera se v roli barona Scarpii stal Richard Haan. I přes lehké dozvuky nedávné hlasové indispozice je na první pohled patrné, že role narcistního tyrana patří vedle Straussova Jochanaana k jeho nejlepším jevištním kreacím vůbec. Roli zpívá s obrovským požitkem a uvolněním. Je mistrem přeměn - před Toscou obratně rozehrává teatrální drama. Každý svůj pohyb, každé gesto má předem vypočítáno, tak, aby dosáhl svého cíle. Škála jeho výrazových prostředků je velmi široká: od úlisného svůdce až po odporného démona. Jen málo interpretů je na českých jevištích schopno podat některou ze svých rolí tak podmanivým způsobem jako Richard Haan Scarpiu.

Jeho výkon v pozitivním slova smyslu ovlivnil i Toscu Andy-Louise Bogzy. Herecky je dokonalou představitelkou titulní hrdinky. Stačí si všimnout výrazu v jejím obličeji, když Scarpiovi pomocníci přinášejí zmučeného Cavaradossiho. Pěvecky si prozatím udržuje vysokou úroveň, k naprosté dokonalosti jí však scházejí některé technické detaily. Mám na mysli především její „šizená“ piána. I herecký výraz pěvce by měl vycházet z jeho hlasové techniky a schopnost zpívat „messa di voce“ je základním výrazovým prostředkem pěvce. Díky své nedbalosti proto nedokázala dostatečně odstínit žárlivost od projevů lásky v prvním jednání a její „Vissi d´arte“ bylo víc o zpěvu „na efekt“, než o bolesti a pokoře utrápené Toscy. Absencí pián navíc nedodržuje nezbytnou hlasovou hygienu. Není divu, že ve třetím jednání byla na jejím hlase patrná únava. Je škoda plýtvat s takovým hlasovým potenciálem!
Příjemným překvapením byl jistě pro diváky výkon zaskakujícího Igora Jana v roli Cavaradossiho. Od časů Valerie Popova a Giancarla Ruggieriho Brno nemá solidního představitele této role a kupříkladu kreace Romana Sadnika byly ostudnou, až tragikomickou parodií na italskou operu. Igor Jan vedle toho zaujme dobře stavěným hlasem italského témbru, bohužel stoupání k výškám mu dá někdy víc práce, než by bylo příjemné. I když „E lucevan le stelle“ podal s nadbytečnou dávkou emocí, je to konečně Mario, na kterého stojí za to jít.
Také ostatní interpreti si nechali na svých partech záležet. Příjemně překvapil Ladislav Mlejnek (Angelotti), jehož výkony se v této roličce poslední dobou výrazně zlepšily. Pro Jana Hladíka jistě nebylo snadným úkolem ztělesnit kostelníka po téměř nedostižných kreacích Richarda Nováka v této roli. Přesto odvedl profesionální výkon na vysoké úrovni. Dirigent Jan Zbavitel dodal s orchestrem celému představení tu pravou dramatickou atmosféru a příjemně překvapil svižnějšími tempy v prvním dějství. Ostatně ten, kdo slyšel 19. ledna letošního roku na Českém rozhlase přenos Toscy z Metropolitní opery, si může pro srovnání udělat obrázek o tom, na jaké úrovni se u nás italská opera (alespoň občas) hraje. Myslím, že na tom nejsme tak zle.

Premiéra 15. března 1996 v Janáčkově divadle