Scéna.cz 

Raymonda na závěr

RAYMONDA je posledním baletním představením v této sezóně, které bylo přenášeno z Velkého divadla v Moskvě do celé řady evropských kinosálů. Je to zároveň poslední velké dílo choreografa Mariy Petipy, jemuž v době, kdy sestavoval Raymondu, bylo 77 let. Balet vznikl na objednávku ředitele carských divadel I. A. Vševoložského, který se chtěl zavděčit svým chlebodárcům. Věděl, že car má v oblibě hudbu mladého skladatele Alexandra Glazunova a pověřil jej proto vytvořením hudební partitury, libreto sepsala Lydie Paškova.

Balet měl premiéru v Mariinském divadle v Petrohradě v roce 1898 a jeho uvedení bylo poctou italské primabaleríně Pierině Legnani, která ztělesnila hlavní roli.

Do Velkého divadla v Moskvě přichází Raymonda v roce 1900 a od té doby je s různými obměnami stálou součástí jeho repertoáru i repertoáru dalších divadel po celém světě. Poslední úprava pochází od Jurije Grigoroviče, který přepracoval svou vlastní verzi z roku 1984 a uvedl ji jako "remake" v roce 2003.

Symfonický balet Raymonda patří po taneční i muzikální stránce k nejkrásnějším klasickým dílům. Choreografie přesně odpovídá dramatickým a lyrickým momentům, i chvílím lehkosti a veselosti a každý z hrdinů má svou vlastní "notu". Glazunov také ve shodě s dobovými trendy podobně jako např. Borodin a Rimskij Korzakov využil východní hudebnost a zařadil obdobu poloveckých tanců.

Příběh baletu o třech dějstvích vychází ze středověkých rytířských románů a pojednává o vztahu francouzské šlechtičny Raymondy (Maria Alexandrova) a jejího snoubence rytíře Jeana de Brienne (Ruslan Skvorcov), který se právě vypravuje na křížovou výpravu. Do vztahu zasahuje cizorodý prvek z Orientu, Saracén Abderachman (Pavel Dmitričenko), pochopitelně neúspěšně.

Zatímco první a třetí jednání patří příslušníkům dvora a hlavnímu páru a tanec se nese v nejčistším duchu aristokratické klasiky, je druhé jednání místem pro Abderachmana a jeho družinu. V prvotní Petipově choreografii připomínala role Saracéna víceméně pantomimu, Grigorovič vybavil postavu charakterním projevem s mocným až artistickým pohybovým rozpětím a expresivním herectvím. Pro Pavla Dmitričenka jako by byla role přímo napsána - už jeho maska skvěle sugeruje východní původ (kostýmy Simon Virsaladze). Abderachman je zachvácen milostným citem k Raymondě, která jeho lásku odmítá. Vznáší se obřími skoky, točí přemety, tvář ztrhanou vášněmi a divokým vztekem, když je odmítnut. Ani jeho pestrobarevná arabskoturecká družina otroků, sluhů a tanečnic se skvostnými dary Raymondu neobměkčí, a proto se rozhodne ji unést. Šťastný řízením se nedaleko zdržuje rytíř Jean de Brienne, který včas zasáhne a v souboji Saracéna zabije.

Raymonda oslňuje svou brilantní technikou - přesnými piruetami a složitými krokovými variacemi - i noblesou po celou dobu, z detailních záběrů je patrna její povznesenost vůči neodbytnému nápadníkovi a romantické emoce náležející snoubenci. Přesto k nejpůvabnějším okamžikům patří jistě tanec se závojem v modrém příšeří kouzelné zahrady, kde se ve snu setkává opět se svým snoubencem nebo radostný tanec ve třetím dějství během svatební hostiny. Stejně technicky precisní je Jean de Brienne, který fyzicky náročné prvky - vysoké skoky a piruety odívá do elegantního hávu pravého rytíře. Pozornost vzbuzují i představitelé vedlejších rolí - přátelé Raymundy Clémence a Henrieta v podání Anny Nikuliny a Yekateriny Šipuliny a trubadúři Bernard a Beranger (Vladislav Lantranov a Denis Rodkin). Přesností, svižností a temperamentem ale i barvami kostýmů se zaskvěly rovněž sbory, ve dvorských tancích ale především při svatebním veselí v maďarském tanci nebo galopu. Velmi působivá byla scéna ve snové zahradě, kde se z podivuhodné ohromné "květiny" na schodiště náhle pozdvihují noční víly.

Jak je pro scénografii velkých klasických baletů v Rusku zvykem, výprava je přebohatá. Pohádkové kulisy zámecké síně ve zlatých a červených barvách, tak jak je popisují středověká vyprávění, temné odstíny modré barvy ve snové zahradě nebo zámecké nádvoří jsou dílem Simona Virsaladzeho, který vytvořil svou první scénu pro Raymondu již v roce 1948. Jeho dlouholetá zkušenost se odráží i v podobě kostýmů, zdůrazňujících nádheru a luxus, avšak zejména u sólistů mají onu správnou míru, kdy jsou nanejvýš estetické, přitom jednoduché a nepřekáží ani interpretům ani divákům. Scéna a kostýmy tak zcela odpovídají hudební a taneční náplni a společně zakomponovány dávají vzniknout představení, které potvrzuje oprávněnost tradičního způsobu inscenování velkých baletních děl.

Kdo se přišel potěšit krásou z klasického tance a kulisami, které k tomu patří, v žádném případě neodcházel zklamán. Po prázdninové odmlce čeká na diváky další baletní nadílka z Velkého divadla v Moskvě již 30. září 2012 v podobě přímého přenosu LA SYLPHIDE.