Scéna.cz 

Nederlands Dans Theater živě - Move to Move

Balet v kině rozšiřuje repertoár a od klasiky postupuje do oblasti moderny. Do projektu vstupuje Naderlands Dans Theater s programem, jehož první část viděli diváci právě nyní a další ctyři přenosy jsou pro ně nachystány v sezóně 2012/2013.

Komponovaný taneční večer MOVE TO MOVE v divadle Lucent Dans Theater v Haagu měl specální část jen pro filmové obecenstvo - záznam skladby "Left Right Left Right" mladého choreografa Alexandera Ekmana. Po něm následovaly živě dvě choreografie "domácích" autorů Paula Lightfoota a Sol León "Silent Screen" a "Shine a Light", oddělené holandskou premiérou Ohada Naharina "Secus".

"Left Right Left Right" (Levá pravá, levá pravá) - studie pohybu jak naznačuje název začíná paradoxně klidem. Interpreti v šedých formálních oblecích stojí dlouho nahrbeni bez hnutí, pak vydají bojový pokřik a "vystartují do závodu". Různé možnosti jak se dostat z jednoho místa do druhého, jak se přemístit, zkoumají společně s Alexanderem Ekmanem tanečníci NDT II(mladí tanečníci). Skupina pracuje přesně, zkoncentrovaně, sebemenší výchylka nebo závada by porušila preciznost tohoto hodinového stroje. V kontrastu k aktivnímu sboru se neznatelně posunuje po obvodu jeviště dáma v červené róbě (prý role vynucená zraněním dotyčné tanečnice), která místy situaci komentuje. Přesuny bez pevné organizace vystřídá v druhé části organizovaná chůze na běžících pásech. Razantními kroky - bylo jich spočítáno 3574 - si vykračují tanečníci budovatelsky vpřed, ne všichni ovšem vydrží nasazené tempo - odskakují z pásů, přeskakují je, vypínají a spouštějí. Možná se ubírají k lepším zítřkům, možná pospíchají ráno do práce nebo odpoledne domů, možná jdou jen tak suveréně po své cestě životem.

Vložený filmový šot ukázuje, že představení vznikalo po pečlivém studiu přímo v terénu. Tanečníci poskakují po jezdících schodech, po ulicích, po lavičkách v parku a budí všude mimořádnou pozornost. Vtipná a zábavná choreografie byla také na různých místech mezi lidmi ve městě uváděna - vedle jiného snad i jako praktický návod, jak si zpestřit nutné pochůzky ulicemi.

I následující choreografii Paula Lightfoota a jeho partnerky španělské umělkyně Sol León "Silent Screen" (Mlčící plátno) z roku 2005 by bylo možné charakterizovat slovem cesta - dramatická životní cesta mužů a žen ovlivněná filmovým expresionismem.

Projekční plátno zobrazuje moře, krajinu s cestou, místnost s oknem, postavu malé holčičky s níž je spojena tragédie, přibližuje její tvář, oči. Tři postavy v černém, dva muži a žena stojí zády k divákům, hledí na moře, zní klavírní hudba Philipa Glasse.Jeden z mužů mizí v obraze, žena tančí sama. Přistupuje k ní druhý muž, sbližují se. Vláčný pohyb plyne v rytmu hudby, vyjadřuje štěstí a harmonii, také se zadrhává se nebo ustrne. Bílé nohy tanečnice ve zdvihaných figurách výrazně vystupuj z černého pozadí, zdají se tančit samy, aniž by je tělo vedlo.

Něco se stalo, týká se to malé dcerky. Drasticky se mění rytmus, styl. Záškuby paží a těla vyjadřují zoufalství, široce otevřená ústa němě křičí bolest, jakoby se zmaterializoval Munchův výkřik.

Objevuje se další muž, další dvojice. Muži stále zvětšují své tempo. Jejich těla rotují prostorem ve výskocích, otáčkách, křivkách. Jejich paže se míhají jako ohnivé kruhy žonglérů, je to animace nebo skutečné lidské tělo zbavené fyzických limitů? Každý z tanečních dialogů je zde choreograficky nanejvýš náročný, vybroušený, dokonale ztvárněný až je divák jejich množstvím zahlcen. Estetika tance s mohutnou hereckou gestikulací je podtržena stejně kvalitním světelným designem a důmyslným propojenaím s projekcí, kombinace, která evokuje éru němého filmu.

Z naprosto odlišného výrazového materiálu je vytvořena skladba "Secus" izraelského choreografa Ohada Naharina. Silová a dynamická choreografie s mnoha výskoky a artistickými figurami příznačná pro jeho styl, s ostrými gesty a střety, v níž se hrdinové zmítají v neuspořádaném prostoru svých emocí. Z této chaotické gymnastiky vybočuje velmi procítěný a zjemnělý mužský duet a korunuje ji závěr s velmi bizarním emocionálním i fyzickým "outcomingem".

K filmové inspiraci - tentokrát Hitchcockovými horory- se vrací "Shine a Light" (Rozsviť světlo), nejnovější kus Paula Lightfoota a Sol León (premiéra 10. května 2012). "Rozsviť světlo"! volá dítě, když se mu zdá zlý sen, když ho tíží noční můra. Hrůzu ze tmy a osvobozující dar světla si musí prožít hrdinka této pozoruhodné vize. Dívence v modrém kabátku a bílých šatičkách, se zjevují podivné postavy - stařík celý zakrytý šedivými vlasy a vousy, čtyři muži - vlci, vlkodlaci?jejich chrčení, chrapot a vytí duní temným prostorem až jde mráz po zádech, ďábel, mladý muž - zachránce. Tanečníci se zapojují nejen tělem ve všech brilantně choreograficky propracovaných úsecích,. ale velký podíl mají zvuky, které vydávají a které přízračně rezonují v protikladu k Sogno di Stabat Mater Lery Auerbach. Ještě důležitější než v jiném díle je pro náležitou atmosféru "krajiny za zrcadlem" špičkové využití světla.

Podobně jako u první choreografie umělecké dvojice je pro Shine a Light příznačný taneční estetismus a vybroušená taneční technika interpretů, která zároveň se scénickým ztvárněním tvoří kompaktní celek. Ten se však zde tvůrcům zdařilo povýšit na magický opus, po jehož skončení se obecenstvo probouzí jako z omámení.

Čtyři uvedené sladby představily divákům po celé Evropě současnou tvorbu jednoho z nejprestižnějších tanečních těles na světě a pro toho, kdo se s NDT setkává poprvé, nepochybně poslouží jako návnada pro avizovaný program v příští sezóně.