Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Opera nebo pouhé „píničky“?

Snaživé kulturní zpravodajství České televize se nám zřejmě na svém prvním programu pokusilo objevit dosud neznámého skladatele. V úterý 4. září totiž moderátorka zpravodajství, vysílaného v 18. 10, suverénně oznámila, že autorem opery Vojcek je Alban Berger. Z mluveného textu sice nelze rozpoznat, zda se umělcovo jméno má psát Berger nebo Bergr, ale i poučený laik ví, že operu Vojcek, jejíž inscenace patří k nejvýznamnějším úspěchům českého divadelního umění v operní sezóně 2000-2001, vytvořil v roce 1922 významný představitel druhé vídeňské školy Alban BERG. To, pravda, moderátorka vědět nemusí; měl by to ale bezpečně vědět ten z redaktorů, který jí text s chybou podstrčil! Leda že by šlo o pouhé přeřeknutí; to se stává, je to lidské a nikdo by to hlasatelce neměl za zlé, pokud by svůj omyl vzápětí opravila a doplnila slůvkem „promiňte…“ Když ono ale přiznat chybu se v Česku jaksi teď zrovna nenosí – jen se podívejte na trapné projevy ministra dopravy v aférách kolem zkušebních testů pro řidiče!

Moc mě 5. září potěšila herečka a moderátorka Bára Štěpánová. Když totiž v pořadu TV NOVA PRÁSK! vyprávěla o svých uměleckých začátcích, zmínila se i o roličce, kterou kdysi zpívala v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky. Po poněkud naivní moderátorčině otázce, cože to bylo za „písničku“, zareagovala Štěpánová ostře, se sobě vlastním sympatickým temperamentem: „To přece není žádná písnička, to je opera!“, a dokonce zazpívala pár taktů ze svého partu. Díky, paní Báro, že jste se Janáčka a vážné hudby vůbec zastala proti těm, jimž by zřejmě stačilo poslouchat jenom ty „písničky“.
Kritiky nemá nikdo moc v lásce: jsou ledaským vnímáni jako nepříjemný hmyz, který může umělce připravit o důvěru pořadatelů a o přízeň publika. Kdysi sice kdosi řekl, že by bylo skvělé, kdyby kritika měla opravdu takovou moc, jakou jí umělci připisují, ale už Robert Schumann (a ten byl nějakou autoritou!) si získal nemálo nepřátel, když ve svém časopise Neue Zeitschrift für Musik ostře napadal všechny zpátečnické tendence v umění své doby… Dnes to není o moc lepší, jen mě udivuje, že i v čase mediálních revolucí zaútočí občas na kritiky i organizátoři koncertů. Ti by si nás snad měli spíš předcházet, dobře vědouce, že dokonce i negativní soud o výkonu umělců jim – a zadarmo! – leckdy může prokázat užitečnou propagační službu (vzpomeňme jen, kolik lidí se šlo na muzikál Rusalka podívat právě proto, že jsme ho skoro všichni tak rigorózně odsoudili…). Šéf jedné agentury nedávno projevil s farizejským úsměškem podiv nad tím, že jsem se ve svém věku (67) do-kázal „vyškrábat“ až k před-poslední řadě v parteru Dvo-řákovy síně, a s ironickým úšklebkem se mě optal, jestli nepotřebuju naslouchátko. Nabízím vysvětlení i odpověď: vystoupat po schodech dokážu i v tomhle věku patrně proto, že netrpím nadváhou (65 kg, 170 cm) a už po několik desetiletí denně trochu cepuju svou tělesnou schránku (byť je to – pravda – s léty čím dál tím obtížnější). Pokud pak jde o můj (dosud absolutní) sluch, funguje z mých smyslů nejspolehlivěji, určitě líp než zrak. Dotyčného velkého šéfa nevelké agentury bych rád ujistil, že jednou – až mi čas přinese i ochabnutí sluchu – nepře-stanu sice hudbu poslouchat, ale určitě o ní přestanu psát. V nejlepší vůli pak jemu samému přeju, aby za X let, až mu bude tolik co teď mně, dobře viděl, hmatal, jedl, pil i – slyšel.
Když už je řeč o sluchu: na koncertě 14. září provedl Rudolf Baršaj „svou“ podobu rekonstruované desáté symfonie Gustava Mahlera. Ta exponuje v or-chestrálním masivu velkou zvukovou sílu až k vysoké decibelové hladině. V řadě přímo přede mnou seděl s maminkou asi osmi – devítiletý chlapec, který si při fortissimu v ja-kémsi němém projevu zoufalství oběma rukama zakryl uši. Zřejmě v tomto věku ještě nesleduje populární hudbu s „walk-manovými“ sluchátky, jinak by byl jeho sluchový orgán otupělejší a „odolnější“. V dalším průběhu cca pětasedmdesát minut trvajícího provedení Mahlerovy symfonie už hochovi pomáhala maminka: skryla jeho hlavu do náručí a chránila tak syna před drsnými útoky vnějšího světa. Bylo by příjemné s jistotou vědět, že ten mladík bude před hluchotou nějakou podobnou bariérou chráněn po celý život a že už si nikdy nebude muset zacpávat bubínky. Mahler ani Janáček mu je ovšem neohrozí, neboť u nich se hladina zvuku zvedá jen v krátkých epizodách; horší je to s pop music, která na lidský sluch útočí trvale.
Zmíněný koncert s Mahlerovou Desátou se konal pouhé tři dny poté, co ohromený a otřesený svět nevěřícně shledával, že brutální teroristický útok na New York a Washington není filmovou nadsázkou, ale tvrdou realitou. Dirigent Rudolf Baršaj učinil z úvodních vteřin koncertu působivý symbol: než zvedl taktovku, oznámil publiku (a to čistou, měkkou ruštinou), že jeho JUNGE DEUT-SCHE PHILHARMONIE vě-nuje koncert památce obětí tra-gické úterní (11. 9.) události ve Spojených státech. Mahlerova hudba – i když to byla jenom neplánovaná programová shoda okolností – k hrůznému tématu přilnula velmi působivě. A Baršajův „jednovětý“ projev, který řekl mnohem víc, než sáhodlouhé úvahy v televizních pořadech a rozhlasových debatách, všechny natolik překvapil, že nikdo z nás nepovstal, jak se asi patřilo. I tak ale Baršajovo gesto posluchači v sále určitě ocenili.
V poslední době s údivem, ba znepokojením sleduji „časovou“ libovůli v činnosti pražských koncertních pořadatelů. Na rozdíl od České filharmonie, Orchestru FOK a Rozhlasových symfoniků, jejichž hráči se na pódium dostavují zásad-ně včas a začínají hrát v přesně stanovenou dobu, začátky mnoha dalších koncertů se z nepochopitelných (a nikým nevysvětlených) důvodů zpožďují – někdy až o patnáct minut. Proč? Kdo z potenciálních posluchačů se do sálu nedostavil do 19. 30, ten buď už nepřijde, nebo má – zaslouženě – za svou nedochvilnost zaplatit přečkáním prvé skladby v před-sálí. Nevěřím, že by začátek zdržovali sami umělci, jimž přece záleží na spokojenosti netrpělivě čekajícího publika. Tato praxe může ovšem – bohužel – vést až k naplnění jinotajného smyslu bajky o pasáčkovi, ovečkách a vlkovi. Neboť moje zkušenost z nejrůznějších schůzí, jednání, setkání atd. je po desetiletích tak negativní, že už občas i já dorazím na ně „po termínu“ s celkem uklidňujícím vědomím, že žádná schůze ještě nikdy nezačala na minutu přesně. U koncertů by se to ale stávat zásadně nemělo, nechceme-li, aby každý opozdilec mohl hřešit na trvale zaběhnutou praxi a počítat s tím, že „…ono to stejně nezačne včas.“ Pak by se totiž také mohlo stát, že patnáctiminutové zpoždění začátku koncertu se stane vžitým zvykem, konvencí…
Koncertních sálů je v Praze málo – a tak se často stává, že i to málo bývá využíváno více či méně bez ohledu na dispozice toho kterého prostoru, a tedy nevhodně. Na nouzi o prostor svým způsobem doplatil i pia-nista Vladimir Bunin, který na tiskové besedě před koncertem (9. 9.) zřejmě v dobré vůli dokonce poděkoval organizátorům svého recitálu – paradoxně právě za to, že mu umožnili vystoupit v chrámové lodi kostela svatých Šimona a Judy. Buď Bunin před tiskovkou v kos-tele nebyl, nebo mělo jeho poděkování jen ryze zdvořilostní poslání. Neboť snad jen Zrcadlová kaple v Klementinu se k pianistům chová ještě o něco hůř, než kostelní loď u Šimona a Judy, kde se tóny klavíru slévají do stěží „čitelné“ směsice, a to i tehdy, je-li prostor zcela zaplněn posluchači (což se v tomto případě nestalo – a o to byla situace horší). Důvodem k umístění Buninova recitálu právě do kostela svatých Šimona a Judy ovšem nebylo podle informací pořadatelů nic jiného, než právě fakt, že akusticky příznivější sál nebyl v da-ném termínu k dispozici… Příště by snad opravdu bylo lepší koncert raději přesunout na jiný termín; vystoupení v kos-tele neprospěje totiž v takovém případě ani sólistovi, ani posluchačům, ani pořádající agen-tuře. Do chrámové lodi patří jiné koncerty, ale určitě ne klavírní recitály.

4.11.2001 Petar Zapletal | rubrika - Zprávy

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

CD boxy (1), Festivaly (3), Koncerty (3), Z éteru (2), Zveme ... (2)

reklama