Scéna.cz 

Mladá Praha

„Jménem všech, kdo nezištně sdílejí naše snahy o porozumění mezi národy prostřednictvím hudby, a zejména jménem všech, kdo s námi sdílejí naše česko-japonské přátelství, slavnostně prohla-šujeme, že chceme nadále věnovat naše nejlepší síly vznešené cause sbližování nejušlechtilejších osobitostí našich extrémně rozdílných kultur prostřednictvím hudby…“ Tak poděkoval neúnavný organizátor festivalu Mladá Praha prof. Lubomír Kostecký (1922) za Řád svatého pokladu se zlatými paprsky a záponou, jehož udělením ocenili japonský císař a vláda jeho organizátorské i umělecké zásluhy; zároveň tak neotřele vyjádřil i hlavní myšlenku akce, kterou dovedl k už desátému ročníku.
Ten se letos konal od 23. srpna do 4. září v různých prostředích. Až na opožděné začátky koncertů a někdy také přílišnou délku jejich trvání byl festival i tentokrát po technické a organizační stránce zvládnut perfektně.

Slyšel jsem čtyři z celkem třinácti programů (šest koncertů se konalo mimo Prahu v Srbské Kamenici, Havlíčkově Brodě, Jindřichově Hradci, Terezíně, Klatovech a České Lípě). Už prvý z těch čtyř byl příjemným překvapením: ani ne právě optimální akustika v kostele svatých Šimona a Judy nemohla zakrýt, že jak obě japonské klarinetistky (třiadvacetiletá Junko Otani a o rok starší Yuko Hayashi), tak i náš houslista Josef Špaček (1986!) dovedou publikum strhnout: díky zrale perfektní technikou a nakažlivým vlastním prožitkem, manifestovaným také synchronními, místy až tanečními pohyby těla, vzácně shodným frázováním a spolehlivým laděním (hrály Kramářův mozartovsky svěží Koncert pro dva klarinety a komorní orchestr), mladičký krajan pak oslnivou technikou (která ale ve finální větě Mendelssohnova Koncertu e moll – nejen vinou akustiky, ale i rychlého tempa – poněkud neartikulovaně splývala), hezkým štíhlým tónem a suverénním překonáváním intonačních úskalí partu. Komorní orchestr Berg, který pozorně doprovázel (jen v závěrečné větě houslistu místy překrýval), řídil Peter Vrábel (1969), který o kvalitách tělesa i svých výmluvně přesvědčil v provedení Šostakovičovy Komorní symfonie, op. 110a. Vrábel věnoval velkou pozornost vypracování detailů, aniž by se mu čtyř-věté dílo pod rukama rozdrobilo. Šostakovičova nepřeslechnutelně naléhavá, vzdorná i tragicky cítěná hudba vyzněla v dirigentově přesné koncepci naprosto věrohodně. Poněkud ve stínu zůstal seriózní výkon cellisty Tomáše Jamníka (1985): na jeho podání Čajkovského (Pezzo Capriccioso) zaujal nejvíc sytě znělý tón.
Sobotní koncert v malostranském chrámu sv. Mikuláše (25. 8. odpoledne) byl zvláštním zážitkem: navzdory poněkud „rozptýleně“ řazené dramaturgii (Kurz, Verdi, Smetana, Bok, Gaspard Páleníček a Dvořák) a také mimořádné délce takto nesourodě sestaveného programu přijalo publikum výkony Tokijského a Kühnova dětského sboru, obou sólistů (sopranistka Krisztina Jonás, barytonista Seung Yong Oh) a or-chestru Dětské opery Praha (dirigenti František Štěrbák a Miloš Bok) vděčně. Nejvíc si to ovšem zasloužila krásná skladba Ivana Kurze: ve Stabat mater pracuje skladatel s velmi prostými, skromnými a střízlivými výrazovými prostředky, s líbeznými melodickými tvary a s vynalézavou harmonickou fakturou, v jejímž rámci nezní ani „obyčejná“ terciová příbuznost banálně; z díla doslova září autorova upřímnost. V tomto sousedství musela Bokova Missa brevis svou vnějškovostí a eklektickou mnohomluvností nutně zapůsobit jako poněkud anachronický návrat k pseu-doromantickému chápání hudebního sdělení…
Třetí koncert (27. 8. v sále Bohuslava Martinů) přinesl dvě naprosto rozdílné poloviny: v prvé zpíval už zmíněný Seung Yong Oh (1972) operní árie (Mozart, R. Strauss). Upřímně řečeno, jeho minirecitál byl spíše příjemným oddechovým zastavením v náručí nesmrtelných melodií, přednášených s ryze divadelní gestikou pružným a hladce plynoucím barytonem, který bez námahy zaplnil, ba zaplavil sál, nežli výjimečným zážitkem. Pěvec ovšem osvědčil svou poměrně už rozsáhlou jevištní zkušenost, smysl pro humor i artikulační flexibilitu. Mnohem výmluvněji mě však ve druhé polovině večera oslovil výkon výtečně souznějícího souboru Quatuor Renoir. Tři dámy a violoncellista dokázali jak v Mendelssohnově Kvartetu č. 3 z op. 44 F dur, tak zejména v Beethovenově Kvartetu F dur z op. 18 č. 1, že znamenitě ovládají řemeslnou techniku, že dovedou vyjádřit mozartovskou lehkost i jadrnější a romantičtější vzlet, že ani ve fortissimech nepřipouštějí snížení nároku na základní kvalitu kultivovaného zvuku. Poslech francouzského komorního tělesa byl požitkem i radostí.
Závěrečný koncert přesunul festi-valové dění do Dvořákovy síně (4. 9.). Pražská komorní filharmonie tu měla „jen“ doprovodný úkol: na programu byly – k osla-vě dvojího výročí (160 let od narození Antonína Dvořáka a 110 let od narození Prokofjevova) – Prokofjevův 1. klavírní koncert Des dur a jeho Symfonie-Koncert pro violoncello a orchestr, op. 125, z Dvo-řá-ko-vých koncertantních děl pak houslový koncert a moll.
Skladatelovu jmenovci (Dmitri Prokofjev, 1979), který hrál obtížný violoncellový part, patří nepochybně uznání za to, že splnil většinu jeho nároků, za poctivý zápas s intonačními a technickými problémy i za úsilí dobrat se výrazové podstaty díla, k němuž ovšem dnes dvaadvacetiletý cellista ještě může dospět. Veronika Böhmová (1985) mě ale už na počátku večera okouzlila samozřejmostí a spontánní radostností, s níž dokázala lehce, technicky bravurně a ve výrazu nekomplikovaně podat hravý i lyrický part Prokofjevova mladistvého klavírního koncertu. Večer i celý festival pak uzavřela japonská houslistka Mayuko Kamio (rovněž 1986): tato patnáctiletá slečna v „krinolinové“ růžové róbě nejen že na pódiu rozkošně vypadala, ale také s ohro-mující jistotou hrála. Dirigent Zbyněk Müller přiměl hráče Pražské komorní filharmonie vesměs k dokonale ukázněnému výkonu a doslova každý takt přizpůsoboval potřebám toho kterého sólisty.