Scéna.cz 

Několik slov k Jenůfě

Janáčkova Její pastorkyňa zahajovala ve Skalní jízdárně letošní salcburské letní slavnosti (21.7.–31.8.). Nejen Salcburk, nejen Jenůfa, ale i obsazení bylo nesmírně lákavé: dirigoval sir John Eliot Gardiner, hrál orchestr České filharmonie, režii měl Bob Swaim, hlavní role byly svěřeny Karite Mattile (Jenůfa), Hildegardě Behrens (Kostelnička), Jerrymu Hadleymu (Laca) a Davidu Kueblerovi (Števa). Má kolegyně Hanka Jarolímková získala od České filharmonie lístky na generálku 20. 7., a tak se nám poštěstilo „být při tom“. Nicméně mi nepřipadá zcela „fér“ psát o generálce, byť „ta naše“ měla všechny parametry slavnostní premiéry. Proto jen několik dojmů.
Pravidelné návštěvníky salcburských festivalů nikterak nepřekvapí Skalní jízdárna, vybudovaná skutečně ve skále za Festivalovými domy. Pro nás to bylo doslova zjevení, úžasný prostor, který je natolik atraktivní, aby hrál sám o sobě a nepotřeboval žádné divadelní rekvizity. Ferdinand Wögerbauer umístil na scénu obří mlýnské kolo, které v 2. dějství „schoval“ za gázovou oponu a přidal nezbytnou postel pro Jenůfu. Skalní chodby – arkády v čele a po levé straně „jeviště“ umožnily nechat tudy procházet mlynářské pomocníky s pytli mouky na ramenou, na čelní zdi byl velký nápis Buryja. Odlišení Jenůfčiny komůrky od hlavní světnice v 2. dějství obstaralo nasvícení. Jak jednoduché… a jak působivé.

Režie Boba Swaima byla dobře čitelná, podařilo se mu (krom zmíněných nosičů pytlů) skutečně rozehrát celý jevištní prostor a navodit živý obraz života ve mlýně, nepodařilo se mu naopak vytvořit z Kostelničky a Laci sugestivnější postavy. I když to asi bylo spíše pojetím samotných pěvců než „vinou“ režiséra.
Co mi ale z paměti nevymizí (kromě onoho magického prostoru Skalní jízdárny), je hudební nastudování. John Eliot Gardiner cítí Janáčka jako nesmírně zpěvného skladatele – i ty části, které jsme rigorózně zvyklí naslouchat v parlandové interpretaci, „vyzpívá“ nádherným legatem. Jednotně jak v orchestrální, tak i vokální linii. Myslím, že jsem si poprvé uvědomila, jak obrovsky kantabilní Janáček může být. Nemohu říci, že mě to vždy přesvědčilo, občas mi ten „sršatý“ a syrový Janáček k vystižení dramatického výrazu přece jen chyběl… Orchestr České filharmonie hrál ovšem naprosto -skvěle.
Největší ovace na generálce sklidila německá sopranistka Hildegard Behrens. Zaslouženě ke svému jménu, nespravedlivě k výkonu Karity Mattily. Ale po pořádku. Český posluchač se pochopitelně nevyrovná s doslova odstrašující výslovností, s komolením jazyka, který je možné zvládnout dokonce na výjimečné úrovni, jak ukázala právě Mattila. Operní fanoušek zase lituje soumraku kdysi tak voluminézního wagnerovského hlasu. Vzpomínám na německou sopranistku Anju Silju, která, ač jen o dva roky mladší než Behrens, vytvořila naprosto strhující Kostelničku ve Státní opeře Praha (20. 9. 1996). Vokálně (včetně znamenité výslovnosti) i jevištně. Jakkoliv alespoň výstup Behrens s Davidem Kueblerem v 2. dějství měl určitou naléhavost a opravdovost, přesto mi scházely ony nuance, které dokázala Anja Silja právě v této scéně rozehrát. Števovi v SOP jsme uvěřili, když Kostelničce – Silje zazpíval „A vás tetko… také se bojím, vy mi připadáte tak divná, strašná, jako nějaká bosorka…“ Nebo úžasné bylo, jak se Silja zmítala v pochybnostech, zda reagovat na náhlé probuzení Jenůfky, či zastavit prchajícího Števu – Behrens tento moment zcela pominula. Z její Kostelničky nešel ani strach, ani nevyzařovala autorita, i když vokálně byla přesvědčivá alespoň v tomto úchvatném 2. dějství a výstupech se Števou a Lacou. Jerry Hadley (Laca) a David Kuebler (Števa) neměli pěvecky se svými rolemi žádné problémy a jejich tolik odlišné charaktery (s určitou výhradou ke Haydleyho příliš neohrabanému Lacovi) dokázali dobře vystihnout. Přesto si opět dovolím malé srovnání: vynikajícími prototypy obou postav pro mne zůstanou v citovaném představení SOP Leo Marian Vodička (Laca) a Jan Ježek (Števa). Nazvěte to patriotismem, ale myslím, že svědkové onoho představení mi dají za pravdu.
Jedenačtyřicetiletou finskou sopranistku Karitu Mattilu jsem „živě“ slyšela poprvé. Naprosto mě okouzlila. Nejen svou češtinou (ono jí totiž bylo lépe rozumět než mnohým českým pěvcům), nejen svou dívčí líbezností a hravostí v 1. dějství, po smrti dítěte bezmezným smutkem a odevzdaností v 2. dějství či prozřením o „pravé lásce“ v závěru, ale také svým hlasem. Kolik obrovské vroucnosti a něhy do něho dokázala vložit… Možná nemá onu pověstnou slzu v hlase, která učinila Gabrielu Beňačkovou jedinečnou a neopakovatelnou sopranistkou 20. a 21. století, ale přesto si vás naprosto podmaní. Možná i proto, že barva jejího hlasu má tak trochu melancholický, slovanský charakter… Její Jenůfa – to byl zážitek z říše pohádek.
Menší role byly obsazeny českými pěvci: Jiří Sulženko (Stárek), Luděk Vele (Rychtář), Yvona Škvárová (Rychtářka), Pavla Aunická (Pastuchyňa). Prostor Skalní jízdárny je asi zaskočil – příliš cudně se prosazovali proti orchestrálnímu zvuku. S výjimkou Yvony Škvárové, která i z takové minirole dokázala vytvořit „nepřeslechnutelnou“ postavu.
Kostýmy (Chloe Obolensky) nezapřely inspiraci kostýmy Jana Skalického v poslední inscenaci Její pastorkyně v pražském Národním divadle. Stejně tmavé – a neméně působivé…
Závěrem? Když teď uslyším Salcburk, vybaví se mi nejen Mozart, ale i Janáček, Gardiner a Mattila…