Scéna.cz 

Petrohradští sólisté a Cappella Istropolitana

Petrohradští sólisté s uměleckým vedoucím Michailem Gantvargem se představili 23.5. v Dvořákově síni. Program zahájili orchestrální verzí Mozartova Adagia a fugy c moll KV 546, s čistým, leč poněkud suchým tónem. Dnes již klasickým dílem je Suita ve starém slohu Alfreda Schnittkeho. Zde zazněla v úpravě Grigorije Korchmara s cembalem. Interpretována byla subtilním zvukem, pianissima byla vskutku obdivuhodná, nicméně mi poněkud scházel Schnittkův "vzdor " vůči experimentu za každou cenu, který jej svého času k neoklasicismu přivedl a který například vystupuje do popředí v interpretaci Schnittkeho hudby Gidonem Kremerem. Prokofjevovy Čtyři kusy pro smyčcový orchestr op. 4 Sergeje Prokofjeva jsou svého druhu zajímavostí, jakou jsou začátečnické práce, v nichž už lze zaslechnout intonace pozdější zralé tvorby. Překvapivý objev však neznamenaly. Precizně byly zahrány temperamentní vroucné Bartókovy Rumunské tance. Serenáda pro smyčcový orchestr Petra Iljiče Čajkovského zazněla jako jediné číslo po přestávce. Snaha, zahrát Čajkovského střízlivě, bez sentimentu a odromantizovaně přinesla výkon až asketický. Opět se uplatnila zvuková kultura hráčů i v nejjemnějších dynamických o stínech (výborné violy). Otázka je, zda právě Čajkovského hudbě příliš mnoho věcnosti (právě tak jako příliš mnoho afektu) neubližuje. Vivaldiovské přídavky vyzněly nakonec s podstatně větším výrazovým zaujetím.

Následujícího dne 24.5. hrála v Rudolfinu Cappella Istropolitana z Bratislavy, dirigentem byl polský dirigent Pawel Przytocki, sólistkou německý klavírista Christoph Soldan. Zdařilá dramaturgie nemusí nijak hýřit překvapeními; jde pouze o umění rovnováhy. První skladbou bylo Concerto grosso pro dvanáct smyčcových nástrojů a cembalo slovenského skladatele Vladimíra Godára. Pro mne opět jeden doklad, že hudba může přicházet s neběžnými a překvapivými prostředky (zde např. funkční použití mikrotónů) a být přitom logicky vystavěna, může si dovolit podnikat výlety do různých slohů (tady je umně spojena folklorní inspirace s barokizující fakturou). Godárova skladba měla u publika právem úspěch. Mozartův Klavírní koncert "Jeunehomme "KV 271 hrál Christoph Soldan spolehlivým úhozem, jasně artikuloval. V některých pasážích se zpočátku mohlo zdát, že je až příliš nonšalantní, finální věta však dokázala, že jeho technická jistota je neotřesitelná. Souhra s orchestrem byla dokonalá, velmi pečlivá a citlivá byla práce s dynamikou. To se potvrdilo i v úžasně čistě (stylově i tónově)provedené Haydnově Symfonii f moll "La passione ".
Koncert dostal ještě další dimenzi okamžikem, kdy Christoph Soldan věnoval svůj sólový přídavek (Mozartovo Andante F dur KV 616) in memoriam Olegu Podgornému. I orchestr pochopitelně přidával a publikum považovalo za definitivní rozloučení až průzračně zahranou Bachovu Air. Cappella Istropolitana se pře stavila jako špičkový komorní orchestr.