Scéna.cz 

Hudební rozhledy v červnu

Od našeho posledního rozhovoru s cimbalistkou, skladatelkou, herečkou a pedagožkou Zuzanou Lapčíkovou, publikovaného v Hudebních rozhledech v roce 2009, už uběhly dva roky. Mezitím umělkyně díky koncertům procestovala další kus světa, zrealizovala svoji první větší kompozici, oratorium Orbis Pictus na texty Jana Amose Komenského premiérované v rámci Smetanovy Litomyšle na druhém zámeckém nádvoří, u firmy Supraphon vydala CD Marija Panna přečistá a zúčastnila se natáčení celovečerního filmu režiséra Vác¬lava Kadrnky Osmdesát dopisů, ve kterém vytvořila hlavní roli Matky, jejíhož filmového syna hrál Martin Pavluš. Tím však bohaté aktivity Zuzany Lapčíkové zdaleka nekončí. Momentálně již připravuje další nové CD, tentokrát nahrávku své kapely Zuzana Lapčíková Quintet, která bude obsahovat vedle moravských lidových písní i hodně janáčkovských inspirací, a věnuje se rovněž dalšímu velkému koníčku, kterým je učení.

Na velikonoční neděli tentokrát Praha zažila mimořádný hudební svátek: ve Stavovském divadle vystoupil vynikající kontratenorista Bejun Mehta společně s barokním orchestrem Collegium 1704. A na programu nebylo nic menšího, než operní árie Georga Friedricha Händela, které sólista s René Jacobsem a Freiburger Barockorchester nedávno natočil. Mehta má vynikající pěveckou techniku s perfektní intonací a brilantními koloraturami, a navíc je velice muzikální. Všechna čísla tak byla hluboce procítěná, bezprostřední Mehta si doslova užil každý tón, který na koncertě zazněl. A to nejen u svého partu, ale také u orchestru, protože není běžně zvykem, aby sólista zůstával na pódiu i při instrumentálních skladbách. Měl skvěle promyšlený každý detail, díky čemuž bylo možné obdivovat bohatou dynamickou škálu, perfektní výslovnost italského jazyka i bravurní ornamentiku, kterou předvedl zejména ve fantastickém Orlandovi.

Pražská konzervatoř si v tříletém cyklu oslav 2008–2011 připomněla dvě stě let svého založení. Asi nejvýznamnější událostí bylo úspěšné vystoupení Symfonického orchestru Pražské konzervatoře na zahajovacím koncertu Pražského jara pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Tečkou za hlavními událostmi pak bylo uvedení putovní výstavy o historii a významu školy v červnu 2011 v Paříži v sídle UNESCO. Oslavy budou ale doznívat ještě na podzim tohoto roku, např. účinkováním školních těles na prestižním závěrečném koncertu festivalu Zlatá Praha. Cyklus byl rozvržen do několika let se záměrem připomenout celý proces vzniku školy počínající památným provoláním českých šlechticů z 25. dubna 1808, pokračující založením Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách v březnu 1810, a posléze dovršený zahájením výuky 24. dubna 2011. Zahrnoval mnoho událostí a projektů, jejichž jádrem byly slavnostní orchestrální koncerty konané v Rudolfinu a v Obecním domě.

„Cvičení je zlozvyk,“ říkával Wilhelm Kempff. Takové žerty patřily k jeho povaze. Sám prý také drilu moc nedal a snad je to občas i slyšet. Ale nic naplat, génia šlo rozpoznat, jen co položil ruce na klaviaturu. Obličej s úzkými rty a šibalskýma očima neprozrazuje, že patří k jednomu z největších pianistů 20. století, ale pronikavý intelekt je v něm na první pohled patrný. „Nejzajímavější osobnost, jakou jsem kdy poznal,“ řekl o něm Leonard Bernstein. Intelekt se v jeho případě snoubil s geniální muzikalitou. Syn protestantského pastora a klavíristy z městečka Jüteborg (narodil se 25. listopadu 1895) fascinoval svými schopnostmi velmi záhy. Ve čtrnácti nejenže uměl zpaměti všech osmačtyřicet preludií a fug z Bachova Dobře temperovaného klavíru, on je rovnou dokázal transponovat do libovolné tóniny! Málokterý pianista 20. století, o dnešní době nemluvě, vyniká tak výrazným hudebním profilem, jakým se může chlubit právě on.