Scéna.cz 

Zdeněk Fibich: Šárka

Vydavatelství Supraphon edicí Czech Opera Treasures záslužně oživuje v digitálním remasteringu svůj zlatý fond českých operních kompletů z poloviny 20. století. Připomíná tím slavná jména našich pěvců a dirigentů, tehdejší pěvecký a namnoze i inscenační styl a v některých případech upozorňuje na tituly stojící stranou zájmu domácí dramaturgie, jež dlouhodobě stůně na nevynalézavost. Právě to se týká nejnovějšího přírůstku v oné ediční řadě, nahrávky Fibichovy Šárky z roku 1953. V posledních desetiletích se toto dílo na scéně objevuje trestuhodně málo (a když už, tak v provedení natolik problematickém, že jsou jeho kvality prakticky anulovány). A přece, když se do Šárky zaposloucháme, pochopíme, že jde nejen o Fibichův vrcholný opus, ale zároveň asi o nejlepší českou pozdně romantickou operu vůbec. O dílo dokonale celistvé, promyšlené svou stavbou a procítěné svým vnitřním nábojem, spojující v sobě silnou dramatičnost s hlubokou lyrikou, dílo, které nezapře, že je niterným sebevyjádřením svého autora, jeho osobním citovým vyznáním.

Vlastně by se mělo říci „svých autorů“, protože po boku Zdeňka Fibicha by měla být jmenována také jeho libretistka a zároveň jeho milostná inspirace Anežka Schulzová. Jako mnoho tehdejších tvůrců (těch nesmrtelných i těch dnes právem zapomenutých) sáhla i ona pro námět do českých mýtů, v jejichž obraze stále ještě dozníval vliv pověstných Rukopisů. Libreto Šárky je psáno volným veršem, dikcí, v níž navíc cítíme i ohlas Richarda Wagnera. Až existencionálně vyznívající závěr (Ctiradovo „Sám“! A dál nám žíti!“) vyznívá překvapivě jako parafráze Pelopových slov z finále Fibichovy melodramatické trilogie Hippodamie na text Jaroslava Vrchlického. A právě wagnerovský rozmach i svého druhu existencionální rozměr cítíme z Chalabalova hudebního nastudování na recenzované nahrávce.
Dirigent Zdeněk Chalabala byl pověstný svou oddaností české operní klasice, mimořádným smyslem pro stylovou vyhraněnost a precizní propracovaností pěveckých i orchestrálních partů. Stejně jako v jiných jeho nahrávkách, také zde se o tom můžeme znovu přesvědčit. Líčení milostných scén i přírodních nálad má až impresivní kouzlo, kontrastující s výraznou vyhroceností dramatických okamžiků. Už rozsáhlá ouvertura, která dílo uvádí, je v Chalabalově pojetí téměř samostatnou symfonickou básní plnou hudební krásy. Svým představám dirigent plně podřídil i výběr pěvců. V jejich čele bezkonkurenčně stojí Marie Podvalová v titulní úloze. Spolu s Libuší byla Šárka rolí, kterou se tato pěvkyně v roce 1938 etablovala na scéně Národního divadla, a dirigentem, jenž jí tento part svěřil, byl už tehdy právě Chalabala. Recenzovaná nahrávka zastihuje Podvalovou ve vrcholné formě. Její Šárka uchvacuje vnitřní dramatikou, divokou vášnivostí i strhující něhou. Kolik výrazových poloh např. vystřídá ve velké scéně se Ctiradem ve 2. dějství, kdy se její utajovaná nenávist mění v silnou lásku!
Na rozdíl od současnosti patřila Fibichova Šárka v polovině 20. století do kmenového repertoáru naší první scény. A stejně jako Marie Podvalová byla po dlouhá léta s tímto dílem spjata i řada jejich kolegů. Společně vytvořili pěvecky i typologicky představu ideálního obsazení. Na nahrávce se z nich setkáváme s Martou Krásovou jako Vlastou, Václavem Bednářem jako Přemyslem a Jaroslavem Veverkou (jedním z mála našich skutečných profondo basů) jako Vitorazem. Také sólové party dívčí družiny jsou obsazeny špičkově, mj. Miladou Šubrtovou, Miloslavou Fidlerovou, Jaroslavou Vymazalovou, Ludmilou Hanzlíkovou a dalšími. Kromě vlastních pěveckých kvalit je třeba u všech výkonů ocenit také vzornou pěveckou deklamaci.
V době vzniku nahrávky byla jistě překvapením volba představitele Ctirada. Od roku 1950 zpíval po boku Marie Podvalové tuto roli Beno Blachut a patří v ní – stejně jako ona v úloze Šárky – dodnes také k nezapomenutelným interpretům. Chalabala však pro nahrávku obsadil do role Ctirada mladého Lubomíra Havláka. Ten byl teprve čerstvě do ND angažován, a sice na trvale úzkoprofilový obor hrdinného tenora. Zřejmě právě to bylo při Chalabalově volbě rozhodující. Blachutův Ctirad zůstává v paměti především jako hrdina mužně lyrický. Jeho vrcholem byla úchvatná lesní scéna ve 2. dějství. Havlákův Ctirad temně kovového hlasu má v sobě i troufalou vyzývavost ve střetnutí s Šárkou v 1. dějství (jeho atak je zajímavě dotažen téměř na pomezí provokace). Vyniká rovněž hluboce prožitou existenciální úvahou „Jen sporých chvílí zákmit prchavý“ ve 3. dějství, v níž předznamenává zmiňovanou závěrečnou tečku celé opery. Pěvec tak zjevně naplnil osobitost Chalabalova pojetí. (Na scéně ND přitom ztělesnil Ctirada až později.)
Setkání s Fibichovou Šárkou je vzácným zážitkem. Uvědomíme si při něm, že jde o titul patřící k opravdu velkolepým dílům, jakých v naší operní literatuře mnoho nemáme. Tím bolestnější je opomíjení, které vůči některým z nich trvale projevujeme. Šárka patří mezi nimi k nejaktuálnějším případům. Sama regeneraci nepotřebuje. Naopak – je v ní velká oživující síla.

SUPRAPHON SU 3983-2
Zdeněk Fibich: Šárka
Václav Bednář, Lubomír Havlák, Jaroslav Veverka, Marie Podvalová, Marta Krásová, Milada Šubrtová, Miloslava Fidlerová, Jaroslava Vymazalová, Ludmila Hanzalíková, Zdenka Hrnčířová, Marie Zalabáková, Jaroslava Dobrá, sbor opery Národního divadla v Praze, sbormistr Jarmil Burghauser, Orchestr Národního divadla v Praze, dirigent Zdeněk Chalabala.
Nahráno 18. a 27. 3. 1953 ve studiu Domovina v Praze, hudební režie Ladislav Šíp, zvuková režie František Burda a Miloslav Kulhan. Digitální remastering z originálních pásů Miroslav Mareš, 2010. Celkový čas 125:50
Zdroj Hudební rozhledy 11/10 - Jaroslav Someš