Scéna.cz 

Věnceslava Dezortová: Václav Hybš - legenda populární hudby

Existuje několik typů tzv. memoárových publikací – od prostých osobních vzpomínek, sepsaných významnou osobností (Lubomír Dorůžka: Panoráma paměti, Torst, Praha 1997), přes shrnutí životních osudů protagonisty v podobě rozšířeného novinářského rozhovoru (specifickým případem tohoto druhu je kniha Svědectví – Paměti Dmitrije Šostakoviče, sepsaná Solomonem Volkovem, Akademie múzických umění, 2. české vydání Praha 2006) až k více či méně beletristickému vyprávění (Sága rodu Vejvodů Milana Koukala, Petrklíč, rok vydání neudán) či dokonce k autorskému románu (Pavel Kohout: Kde je zakopán pes aneb memoáromán, Kolín n. R., 1987). Co do hodnoty takových prací pak lze rozeznat v zásadě dva typy: buď jde o popularizační text, zacílený na příznivce a fanoušky daného osobnostního zjevu, o text, který neusiluje ani o detailní přesnost, ani o kritičtější pohled a je jako snadné letní čtení k vodě určen jen méně náročným čtenářům, nebo máme co činit s prací, která respektuje zásady vědecké akribie a přináší spolehlivé, cenné a potřebné informace.

Práce Věnceslavy Dezortové s názvem Václav Hybš. Legenda populární hudby patří do první z obou výše zmíněných kategorií. Autorka rozdělila svůj text do dvaceti kapitol, jež jsou tematicky řazeny v podstatě ve volném sledu ad libitum a v nichž se některé informace i několikrát opakují (např. ta, že Hybš hrál v mládí v otcově kapele na malý bubínek). Klade svému respondentovi i otázky ryze pracovní („Jak jste se ocitl v roli filmového skladatele?“, s. 58), většina jich je však směřována k typu odpovědí, jež se u nás běžně charakterizují jako „veselé příhody z natáčení“. Tento typ publikace takový postup umožňuje – a není třeba to autorce vyčítat. Čtenář neočekává absolutní přesnost (tak např. na s. 24 čteme o oslavě nedožitých stých narozenin Hybšova učitele Jaroslava Koláře, ale Kolářova data narození a úmrtí tu nenajdeme /17. 7. 1894–20. 11. 1961, Praha/); na s. 59 čteme, že „…tenkrát šlo o Kühnův dětský sbor při České filharmonii“, což je sice pravda, ale původně to bylo těleso přičleněné k Československému rozhlasu; takových drobných nepřesností bychom v knížce našli víc). Ale o dokonalou přesnost v tomto typu publikace nejde; proto také nemá smysl vytýkat autorce, že pronáší v otázce i banální věty à la „…pak by možná bylo méně rozvodů…“ (s. 129) nebo že k Hybšově informaci o dvou ženách v jeho orchestru (s. 78) už nepřidá jména těch instrumentalistek. Chybí tu jmenný rejstřík – ale u publikace tohoto druhu to není zase až tak důležité.
Víc vadí, že reprodukované fotografie nejsou vždy opatřeny přesnými popisky, že u některých není žádný údaj nebo – pokud tu údaj je, je svým způsobem nesmyslný – jako popisek „Václav Hybš, práce všeho druhu“ pod protagonistovou fotografií na s. 89, a že černobílé fotografie uvnitř textu jsou takřka „nečitelné“ (takovým se slangově říká „černoši v tunelu“, viz např. s. 138, kde lze z fotografie rozeznat právě jen to, že jde o orchestr na pódiu).
Předností práce V. Dezortové je ovšem dobrá jazyková úroveň textu. A pochválit si zaslouží odpovědná redaktorka Marie Bělíková: na více než dvou stovkách stran jsem (až na tři drobnosti: „…tak jsi jdi tam…“ na s. 42, „…Oni se /smokingy/ smrskávají…“ na s. 81 a „Hej, paní mámo“ místo správného „Hej, panímámo“ na s. 61) nenašel žádnou „sazečskou“ chybu.
Dezortová – jak se u takové publikace sluší a patří – objekt svého zájmu bezvýhradně adoruje. Rád s ní souhlasím, pokud jde o Hybšovu profesionalitu, o jeho vynalézavost aranžérskou, kterou jsem vždycky obdivoval, i o jeho velmi přínosnou spolupráci s osobnostmi z oblasti vážné hudby (Eduard Haken, Josef Suk, Eva Urbanová). Jen bych asi nepodepsal tvrzení, že kapelník a dirigent je významově totéž (s. 77), ani poněkud nadsazené autorčino prohlášení na s. 9, že Hybš „patří k nejvýznamnějším osobnostem populární hudby 20. století“ (jak by potom zařadila Franka Sinatru, Beatles nebo Elvise Presleyho?) A: pokládá opravdu Dezortová bez protestu za oprávněné Hybšovo tvrzení, že Krautgartnerova kapela „…byla bandou opilců…“ (s. 120)?
Knížka je bezpochyby určena především těm, kdo byli generačně i zájmově poblíž, když Václav Hybš a jeho orchestr prožívali svá nejslavnější léta. Přesnou dokumentaci Hybšova přínosu musíme ponechat slovníkovému heslu. Ostatně heslo Hybš, Václav v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby (Editio Supraphon, 1990, s. 216–17) zpracoval Stanislav Titzl faktograficky spolehlivě, byť – vzhledem k datu vydání slovníku – jen do konce osmdesátých let. A pravdu má Antonín Matzner, když zdůrazňuje (pramen autorka neuvádí), že Hybšova „…kapela přitom nekopírovala zavedenou konkurenci Vlacha, Broma, Krautgartnera a časem Josefa Vobrubu, ale díky Hybšovým aranžmá hrála na svoji vlastní pusu“. (s. 157). Tomu, kdo bude zpracovávat heslo Hybš s respektem k náročným lexikografickým zásadám, může být kniha V. Dezortové jedním z docela užitečných pramenů – i když bude pochopitelně muset většinu přebíraných informací verifikovat. A těm, kdo měli Hybšovu muziku vždycky rádi, poslouží knížka jako příjemné oddechové čtení.

Věnceslava Dezortová: Václav Hybš. Legenda populární hudby. Nakladatelství BRÁNA, Praha 2010, 205 stran, ISBN 978-80-7243-435-0.
(Zdroj Hudební rozhledy – 07/10 - Petar Zapletal)