zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Jaroslav Svěcený nejen o Vivaldianno 2009

Jaroslav Svěcený

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Dlouholetý propagátor klasické hudby mezi širokými vrstvami posluchačů, houslový virtuoz Jaroslav Svěcený se mj. stal iniciátorem Vivaldianno Tour 2009, hudebního projektu, na němž se podílel také rocker Michal Dvořák. V projektu na motivy Čtvera ročních období Antonia Vivaldiho se oba pánové se nechali inspirovat hudbou barokního skladatele a dokázali, jak může být hudba stará mnoho století inspirativní i pro dnešek. Projekt, který loni vyšel na CD, získal platinovou desku a v podzimním turné cca 10 koncertů po celých Čechách měl stále vyprodáno. Při koncertu v pražské Hybernii jsme položili Jaroslavu Svěcenému pár otázek.

  • Jaké jsou vaše dosavadní zážitky z turné Vivaldianno 2009?
    Nádherné. Všude bylo vyprodáno – a koncerty pravidelně končily standing ovations (potleskem ve stoje). Pro mě, jako pro člověka, který dělá celý život klasiku, to bylo úžasné především v tom, že na tyhle koncerty přišli i lidé, kteří obvykle chodí na zcela jiný typ hudby. V tomhle smyslu pro mě Vivaldianno splnilo ještě jeden cíl - přitáhlo ke klasické hudbě nové posluchače. Jsem rád, že se nám podařilo vytvořit most mezi klasikou a dalšími žánry.


  • Vaší celoživotní snahou je propojovat klasiku s moderní hudbou...
    To není cíl, to je prostředek Uvědomuju si, že do koncertních sálů na klasickou hudbu přijdou jen někteří lidé – ti, kteří mají zázemí doma nebo ve škole, a vím, že těm ostatním musíme nabídnout něco více – abychom je přilákali, získali. Myslím, že takové popularizační činnosti k získávání nových posluchačů klasické hudby je třeba, jinak bychom se za chvíli mohli ocitnout v jakémsi skanzenu dnes a hrát jen pro pár zájemců. Ukázalo se, že tohle je správná cesta – na naše koncerty chodí lidé všeho věku, od dětí po důchodce. A z toho mám velkou radost.
  • Není dnešní klasická hudba tak trochu někdejší pop-music?
    Jistě, Vivaldiho, Mozarta a další klasiky si kdysi pískali a prozpěvovali zedníci na lešení. Byla to tehdy jediná hudba, která se veřejně prezentovala. Kromě lidových písní, které se přenášely ústním podáním z generace na generaci. Teprve staletí položila na tuhle hudbu „mramorovou desku“ a udělala z ní klasiku. Není žádným tajemstvím, že třeba Beethoven psal většinu svých skladeb na objednávku. Byl a určena konkrétnímu publiku, ale i to je možná důvod, proč nezestárla. My máme štěstí, že staletí prosila to, co je dobré a my to nemusíme znovu prověřovat. U současné muziky netušíme, co z ní zůstane v paměti za 200-300 let. To předem nedokáže nikdo odhadnout.
  • Jak se dá dohromady klasický houslista a rocker?
    Velmi prostě, s Michalem Dvořákem jsme se seznámili u projektu, který se jmenoval Lucie v opeře. Michal byl tenkrát členem skupiny Lucie a přizvali si nás několik z oblasti vážné hudby. Hráli jsme tenkrát ve Státní opeře a pak ještě v Národním divadle, a vzniklo DVD a CD. Byl to takový spontánní koncert muzikantů a všichni jsme byli rádi, že se ho můžeme účastnit. Tehdy jsme se s Michalem spřátelili, začali se scházet a zkoušet si různé typy muziky.
  • Proč jste si vybrali zrovna Vivaldiho?
    Protože Vivaldi je autor, kterého není třeba představovat, který žije. Je to opravdu nádherná muzika a nabízí možnost k nejrůznějším variacím. My chceme s tímto projektem pokračovat dál, dostat se do dalších, daleko náročnějších škál. Vivaldi je autor, který si přímo říká o zvukomalebnost. My jsme si tenhle projekt s Michalem dělali vlastně sami sobě pro radost, experimentovali jsme s tím, jak se dá propojit akustická a elektronická hudba, jednotlivé zvuky. Naším prvotním zájmem nebylo hrát to někde veřejně. Ale kamarádi nám řekli, že by bylo škoda, kdyby to neslyšelo více lidí. Vznikalo to 4-5 let. Vždyť to znáte – někdy vymyslíte projekt a máte pocit, že je to přesně ONO. Ale na veřejnosti to zdaleka nezabere tak, jak byste si přáli. A pak vznikne něco jen tak mimochodem, z radosti, a najednou zjistíte, že to lidi berou a mají z toho stejnou radost jako vy. Tak to v kumštu bývá.
  • Jak jste prozradil, Vivaldianno není tak úplně nový projekt. Jak se vyvíjel?
    Proměnil se dost, mj. tím, že Michal začal pracovat s Českou televizí na cyklu Pandurango, což byly dokumentární filmy o etnické hudbě. Díky tomu jsme se seznámili se spoustou našich i zahraničních hudebníků, kteří hrají na etnické nástroje. A tak na našich koncertech vystupují muzikanti z Bolívie, Peru či Zambie, koncerty mají multižánrový charakter. Mě tahle oblast velmi láká a jsme rád, že jsme začali využívat etnické instrumenty. Ty zvuky jsou úžasné, magické. Jsou to nástroje, které v daných lokalitách čas prověřil. Fascinuje mě třeba australský nástroj didgeridoo, na který skvěle hraje Ondřej Smeykal.
  • Zkusil jste si vy sám zahrát na některý z těch podivuhodných nástrojů?
    Zkusil, a myslím, že i nadále si to budu zkoušet zcela osamocen. Na veřejnosti raději zůstanu jen u houslí. Obdivuju každého, kdo na ty nástroje umí. Tenhle projekt mi umožnil zahrát si s lidmi, kteří jsou mistry v různých žánrech hudby. Ale to se netýká jen etnických nástrojů. Pro mě bylo vždycky velkým snem zahrát si s jazzovým kytaristou Radimem Hladíkem, a jsem velmi hrdý na to, že se s ním můžu setkávat na jednou pódiu.
  • Teď se zeptám takovou indiskrétní otázku - zahodil jste někdy housle?
    Nikdy. Housle jsou pro mě nástrojem, který považuju za naprosto geniální. Je to nástroj v průběhu staletí stále aktivní, všichni ho znají – zkrátka housle propojují svět. Já mám teď takovou kuriozní situaci - z Hybernie můžu přejít v papučích do Obecního domu, kde pořádáme výstavu Slavné evropské housle Praha 2009. Představuje housle čtyř staletí. Ale není to jen výstava, je tam spousta doprovodných akcí a koncertů, kterých se účastním. K této výstavě vyšla publikace se 140 fotografiemi a spoustou textu, který jsem napsal. Já miluju housle od pěti let, zabývám se historií, znalectvím.
  • Co máte před sebou kromě ukončení turné Vivaldianno a koncertů Slavných evropských houslí?
    Po dokončení turné se tímto projektem budeme ještě dále zabývat, protože je o něj zájem i v zahraničí. A samozřejmě se vrhneme i na něco jiného. Já se mezi tím vrátím k čisté klasice. Čeká mě zájezd do filipínské Manily a do Thajska. Pak budu hrát v Německu, a na závěr roku se soustředím na koncerty v Praze, a hlavně na Vánoční koncert.
  • 2.11.2009 02:11:33 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory