Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jaroslav Svěcený nejen o Vivaldianno 2009

autor: Z webu

Dlouholetý propagátor klasické hudby mezi širokými vrstvami posluchačů, houslový virtuoz Jaroslav Svěcený se mj. stal iniciátorem Vivaldianno Tour 2009, hudebního projektu, na němž se podílel také rocker Michal Dvořák. V projektu na motivy Čtvera ročních období Antonia Vivaldiho se oba pánové se nechali inspirovat hudbou barokního skladatele a dokázali, jak může být hudba stará mnoho století inspirativní i pro dnešek. Projekt, který loni vyšel na CD, získal platinovou desku a v podzimním turné cca 10 koncertů po celých Čechách měl stále vyprodáno. Při koncertu v pražské Hybernii jsme položili Jaroslavu Svěcenému pár otázek.

Jaké jsou vaše dosavadní zážitky z turné Vivaldianno 2009?
Nádherné. Všude bylo vyprodáno – a koncerty pravidelně končily standing ovations (potleskem ve stoje). Pro mě, jako pro člověka, který dělá celý život klasiku, to bylo úžasné především v tom, že na tyhle koncerty přišli i lidé, kteří obvykle chodí na zcela jiný typ hudby. V tomhle smyslu pro mě Vivaldianno splnilo ještě jeden cíl - přitáhlo ke klasické hudbě nové posluchače. Jsem rád, že se nám podařilo vytvořit most mezi klasikou a dalšími žánry.

Vaší celoživotní snahou je propojovat klasiku s moderní hudbou...
To není cíl, to je prostředek Uvědomuju si, že do koncertních sálů na klasickou hudbu přijdou jen někteří lidé – ti, kteří mají zázemí doma nebo ve škole, a vím, že těm ostatním musíme nabídnout něco více – abychom je přilákali, získali. Myslím, že takové popularizační činnosti k získávání nových posluchačů klasické hudby je třeba, jinak bychom se za chvíli mohli ocitnout v jakémsi skanzenu dnes a hrát jen pro pár zájemců. Ukázalo se, že tohle je správná cesta – na naše koncerty chodí lidé všeho věku, od dětí po důchodce. A z toho mám velkou radost.

Není dnešní klasická hudba tak trochu někdejší pop-music?
Jistě, Vivaldiho, Mozarta a další klasiky si kdysi pískali a prozpěvovali zedníci na lešení. Byla to tehdy jediná hudba, která se veřejně prezentovala. Kromě lidových písní, které se přenášely ústním podáním z generace na generaci. Teprve staletí položila na tuhle hudbu „mramorovou desku“ a udělala z ní klasiku. Není žádným tajemstvím, že třeba Beethoven psal většinu svých skladeb na objednávku. Byl a určena konkrétnímu publiku, ale i to je možná důvod, proč nezestárla. My máme štěstí, že staletí prosila to, co je dobré a my to nemusíme znovu prověřovat. U současné muziky netušíme, co z ní zůstane v paměti za 200-300 let. To předem nedokáže nikdo odhadnout.

Jak se dá dohromady klasický houslista a rocker?
Velmi prostě, s Michalem Dvořákem jsme se seznámili u projektu, který se jmenoval Lucie v opeře. Michal byl tenkrát členem skupiny Lucie a přizvali si nás několik z oblasti vážné hudby. Hráli jsme tenkrát ve Státní opeře a pak ještě v Národním divadle, a vzniklo DVD a CD. Byl to takový spontánní koncert muzikantů a všichni jsme byli rádi, že se ho můžeme účastnit. Tehdy jsme se s Michalem spřátelili, začali se scházet a zkoušet si různé typy muziky.

Proč jste si vybrali zrovna Vivaldiho?
Protože Vivaldi je autor, kterého není třeba představovat, který žije. Je to opravdu nádherná muzika a nabízí možnost k nejrůznějším variacím. My chceme s tímto projektem pokračovat dál, dostat se do dalších, daleko náročnějších škál. Vivaldi je autor, který si přímo říká o zvukomalebnost. My jsme si tenhle projekt s Michalem dělali vlastně sami sobě pro radost, experimentovali jsme s tím, jak se dá propojit akustická a elektronická hudba, jednotlivé zvuky. Naším prvotním zájmem nebylo hrát to někde veřejně. Ale kamarádi nám řekli, že by bylo škoda, kdyby to neslyšelo více lidí. Vznikalo to 4-5 let. Vždyť to znáte – někdy vymyslíte projekt a máte pocit, že je to přesně ONO. Ale na veřejnosti to zdaleka nezabere tak, jak byste si přáli. A pak vznikne něco jen tak mimochodem, z radosti, a najednou zjistíte, že to lidi berou a mají z toho stejnou radost jako vy. Tak to v kumštu bývá.

Jak jste prozradil, Vivaldianno není tak úplně nový projekt. Jak se vyvíjel?
Proměnil se dost, mj. tím, že Michal začal pracovat s Českou televizí na cyklu Pandurango, což byly dokumentární filmy o etnické hudbě. Díky tomu jsme se seznámili se spoustou našich i zahraničních hudebníků, kteří hrají na etnické nástroje. A tak na našich koncertech vystupují muzikanti z Bolívie, Peru či Zambie, koncerty mají multižánrový charakter. Mě tahle oblast velmi láká a jsme rád, že jsme začali využívat etnické instrumenty. Ty zvuky jsou úžasné, magické. Jsou to nástroje, které v daných lokalitách čas prověřil. Fascinuje mě třeba australský nástroj didgeridoo, na který skvěle hraje Ondřej Smeykal.

Zkusil jste si vy sám zahrát na některý z těch podivuhodných nástrojů?
Zkusil, a myslím, že i nadále si to budu zkoušet zcela osamocen. Na veřejnosti raději zůstanu jen u houslí. Obdivuju každého, kdo na ty nástroje umí. Tenhle projekt mi umožnil zahrát si s lidmi, kteří jsou mistry v různých žánrech hudby. Ale to se netýká jen etnických nástrojů. Pro mě bylo vždycky velkým snem zahrát si s jazzovým kytaristou Radimem Hladíkem, a jsem velmi hrdý na to, že se s ním můžu setkávat na jednou pódiu.

Teď se zeptám takovou indiskrétní otázku - zahodil jste někdy housle?
Nikdy. Housle jsou pro mě nástrojem, který považuju za naprosto geniální. Je to nástroj v průběhu staletí stále aktivní, všichni ho znají – zkrátka housle propojují svět. Já mám teď takovou kuriozní situaci - z Hybernie můžu přejít v papučích do Obecního domu, kde pořádáme výstavu Slavné evropské housle Praha 2009. Představuje housle čtyř staletí. Ale není to jen výstava, je tam spousta doprovodných akcí a koncertů, kterých se účastním. K této výstavě vyšla publikace se 140 fotografiemi a spoustou textu, který jsem napsal. Já miluju housle od pěti let, zabývám se historií, znalectvím.

Co máte před sebou kromě ukončení turné Vivaldianno a koncertů Slavných evropských houslí?
Po dokončení turné se tímto projektem budeme ještě dále zabývat, protože je o něj zájem i v zahraničí. A samozřejmě se vrhneme i na něco jiného. Já se mezi tím vrátím k čisté klasice. Čeká mě zájezd do filipínské Manily a do Thajska. Pak budu hrát v Německu, a na závěr roku se soustředím na koncerty v Praze, a hlavně na Vánoční koncert.

2.11.2009 02:11:33 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!