Scéna.cz 

Jiří Bárta a Pražská komorní filharmonie

Tvořivý interpretační přístup skvěle disponovaného cellisty Jiřího Bárty a do detailu vycizelovaná koncertantní spolupráce Pražské komorní filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši zdobí tuto nahrávku tří vrcholných českých violoncellových koncertů 20. století, z nichž ten Foersterův, v koncertním životě opomíjený, je na zvukový nosič nahrán jako světová premiéra. K Martinů 1. violoncellovému koncertu z roku 1930, který zní na tomto CD v autorově třetí verzi z roku 1955 (tedy s velkým orchestrem a v definitivně zrevidované instrumentaci), přistupuje Bárta jako ke své bytostně blízké repertoárové dominantě. Cellový part se mu odvíjí báječně elasticky, a i po zvukové stránce je přímo ideálně vyvážený a ve všech fázích prezentní. Z detailnějšího pohledu obzvlášť vyniká elasticky legatové frázování vstupní tematické oblasti 1. věty, úchvatný okamžik přichází jednak spolu s dovětkem vedlejšího tématu, na nějž pod Hrůšovým vedením nesmírně jemně navazují dřevěné nástroje, jednak spolu s onou martinůovsky tak typicky rozezpívanou širokou kantilénou ve třetí fázi této věty, opět modelované ve výtečném souladu s detailně vypracovanou orchestrální složkou.

Andante moderato jako by před námi demonstrovalo zrod chorálu – je zážitkem vnímat evoluční napětí, kterého zde Hrůša dosahuje a na nějž pak ve stejném duchu navazuje sólista, stejně jako je zážitkem sledovat v orchestru onen „zrod konsonance“ po dlouhé sólové kadenci. I v onom typicky rozšafně rozvířeném finále, plynoucím v příkladně jednotném tahu, přerušeném pouze další vemlouvavou volnou partií, je znát, že si Bárta s „Hrůšovým“ orchestrem znamenitě rozumí. Foerstrův koncert, pocházející rovněž z roku 1930, v paměti zafixován nemám, tím větší překvapení mi v nezapomenutelném podání Jiřího Bárty a Pražské komorní filharmonie nabídl. Jde o typicky postromantickou kreaci, poučenou Mahlerem a utvářenou ve fantazijně uvolněné formě se zvláštní vstupní větou, která plyne v pomalém tempu (Andante sostenuto e funeste) a která dlouho setrvává v baladicko-dramatické náladě. Vstup do tohoto koncertu se odehrává v sugestivně temném výrazu, na který cello téměř okamžitě reaguje nádherným zpěvem (Bárta znamenitě demonstruje, jak Foerster cellu rozuměl), lyrické druhé téma zní v cellu v v kontrastní vysoké poloze, orchestrální předěly (Hrůšou opět navýsost detailně rozkryté), v nichž dochází i na „mahlerovské“ unisono smyčců a horen, mají symfonický charakter, v okamžiku návratu sólového partu ale nechávají Bártovo cello ideálně zpívat. Také Moderato dává nádherný prostor jímavé cellové kantiléně, jako bychom sledovali nepřetržitý dialog dvou svrchních hlasů, z nichž prvý patří sólovému cellu a druhý sólovým smyčcům nebo jednotlivým dechům. Ve třetí větě, která poprvé využívá rychlého pohybu, jako by se prolínaly dva úplně rozdílné světy – na jedné straně pohádková démoničnost, na straně druhé téměř neobarokizující téma, jehož jako by se Foerster nemohl nabažit. Přiznám se, že jsem však měl dojem, jako by autorovi přímočará hravost tolik neseděla, v tomto směru mě nejvíc přesvědčovala dramaticko–lyrická věta vstupní. Také v jazzově okouzleném, ale přitom velmi rafinovaně konstruovaném Capricciu pro violoncello a malý orchestr let 1958–1959) od brněnského odchovance Jana Nováka, které rovněž vychází poprvé na CD, je Jiří Bárta ve svém živlu, i když autor tentokrát se sólovým cellem zachází spíše jako s prostředkem ozvláštňujícím rytmický tah díla a jeho dráždivý témbr. Vstupní Allegro molto zde spontánně swinguje, sólové cello je buď jedním z hlasů nástrojové množiny nebo jsou mu svěřována klíčová sóla, v nichž si báječně rozumí s klarinety a saxofony. Výsostně témbrovou funkci pak má cello ve 2. větě (Circulus incantatus), která je postavena na konstruktivním střetu dvou tónových řad, aniž by to ubralo na spontánnosti sdělení a kde se uprostřed jazzový úprk náhle prudce stupňuje, aby si vzápětí velmi rafinovaně pohrál s postupy v čistých intervalových paralelách, střídaných vynalézavými vstupy bicích a chromatickými postupy dechů. Opět jazzově okouzlené finále má dráždivě syrové barvy a způsob, jakým se všichni aktéři nahrávky dokáží do této hudby vcítit, imponuje. Buklet CD je vybaven pečlivě, obsahuje podrobné medailónky i výtečné charakteristiky autorů, jen podrobnější analýzu jednotlivých skladeb tam nenajdeme.

SUPRAPHON SU 3989-2
Bohuslav Martinů: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, H 196, Josef Bohuslav Foerster: Koncert pro violoncello a orchestr, op. 143, Jan Novák: Capriccio pro violoncello a orchestr
Jiří Bárta – violoncello, Pražská komorní filharmonie, řídí Jakub Hrůša
Nahráno v pražském studiu Domovina ve dnech 4.–7. ledna 2009, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Karel Soukeník, technická spolupráce Václav Roubal
Celkový čas 67:16; Zdroj Hudební rozhledy 09/2009 - Miloš Pokora