Scéna.cz 

Opavská dramaturgie znovu na jedničku – Carská nevěsta

Kdyby se udílela Cena Thálie v oblasti dramaturgie, muselo by Slezské divadlo v Opavě trvale patřit k nejvážnějším uchazečům. Tituly z doby nedávné i dávnější jako např. Loupežníci, Norma, Švanda dudák, Postilión z Lonjumeau, Júzuru a jiné, poutají pozornost v repertoáru českých a moravských divadel, kde jinak nenápaditě obíhá stále dokola jen nepočetná řádečka operního repertoáru. Opavský problém však bývá jiný – znamenitý záměr často neodpovídá výsledné realizaci. Ne vždy se pak na takový objev vzpomíná bez rozpaků (příkladem může být třeba zmařená šance při uvedení Švandy dudáka). Do jisté míry na inscenační podobě v mnohém ztroskotává i nejnovější trefa opavské dramaturgie, Carská nevěsta Nikolaje Rimského-Korsakova.
Operní tvorba většiny ruských klasiků 19. století stojí u nás dlouhodobě stranou jakéhokoli dramaturgického zájmu. Dvě z oper Petra Iljiče Čajkovského a občas Musorgského Borise Godunova nic nezachrání. O existenci Glinky, Dargomyžského, Rubinštejna, Borodina, Rimského-Korsakova či Rachmaninova nemáme prakticky ponětí. (A je zvláštní, že ani v dobách, kdy pozornost ruské kultuře byla státně diktovaným trendem, to nebylo o mnoho lepší.) Kdybychom měli sečíst, kolik z patnácti oper Nikolaje Rimského-Korsakova se objevilo na našich jevištích za poslední půlstoletí, nepotřebovali bychom k tomu snad ani všechny prsty obou rukou. Proto je opavské provedení Carské nevěsty (přes různé inscenační výhrady) opravdu významnou událostí.

Pokud jde o hudební nastudování, je nutno přihlédnout k možnostem regionálních scén. Partitury Rimského-Korsakova počítají s rozsáhlým orchestrálním a sborovým aparátem, takže v divadlech typu Opavy musí nevyhnutelně dojít k redukcím nároků a někdy i ke škrtům. V případě Carské nevěsty škrty postihly zejména část opričnického hodování v 1. dějství a velkou lidovou scénu na počátku 2. dějství – obou výjevů je sice hudebně i dějově škoda, ale s ohledem na nároky je lze akceptovat. V závěru 2. dějství ovšem zarazí necitlivé použití nahrávky pro píseň opričniků za scénou. Jinak už provedení předehry (která se jako jediná část z celé opery občas objevuje samostatně na našich pódiích) napovědělo, že hudební příprava byla solidní a spolupráce orchestru s dirigentem Janem Snítilem přinesla své ovoce. Představila nám překvapivě silné dílo, vnitřně dramaticky naplněné, v němž jsou působivé scény citů a vášní hlavních hrdinů konstantně prokládány žánrovým výjevem, neseným melodikou lidových písní a tanců. Romanticky vzrušivý je také samostatný děj opery. Odehrává se v temných časech vlády cara Ivana IV. Hrozného a opírá se o stejnojmennou historickou tragédii dnes už zapomenutého ruského básníka Lva Alexandroviče Meje, s nímž Rimskij-Korsakov spolupracoval vícekrát.
Invenční režie se tedy v Carské nevěstě má o co opřít. Žel, právě na režii opavský dramaturgický počin i tentokrát ztroskotává. Inscenace Jana Štycha se příliš nevydařila. Situuje celý příběh na poměrně neutrální scénu Daniela Dvořáka, v níž jako zneklidňující element blikají zářivky. V zadním prostoru odděleném tylovou oponou jsou některé situace dokreslovány živými obrazy (režisér přitom využívá citací ze známé Grigorovičovy choreografie baletu Ivan Hrozný, viz např. zvoníci nebo póza cara). Jinak se inscenace spokojí s nenápaditou konvencí gest a postojů, kdy se zpívá frontálně do publika bez vztahu k situaci kolem, cit se ilustruje sáhnutím na prsa a zoufalství chycením se za hlavu. I klíčové momenty zůstávají nesděleny – vpády opričniků tu nezosobňují žádné nebezpečí, car přejde po moskevské ulici tak „nenápadně“, že by ho poznal i slepý, také představiteli Grjazného režie nijak nepomohla uhrát závěrečný zvrat a pokání.
Proto pokud výkony několika sólistů zasluhují pochvalu, je to výhradně po pěvecké stránce. Na prvém místě je třeba jmenovat Nikolaje Nekrasova za výborné podání opričníka Grjazného. Slibně zapůsobila také Tereza Kavecká v titulní roli kupecké dcery Marfy – zejména v efektní scéně šílenství v závěrečném obraze. Eliška Weissová jako Ljubaša upoutala především charakterem svého hlasu (žijeme v době nadvlády mezzosopránů a skutečný alt je čím dál vzácnější). Čtvrtý protagonista Alexandr Vovk nepřesvědčil ani pěvecky, ani herecky, jeho Lykov místy nechtěně působil jako komický milovník. Že v případě tak náročného díla, jako je Carská nevěsta, nelze v regionálních podmínkách obsadit všechny drobnější role stejně kvalitně, je ovšem pochopitelné. Pokud se i tato kritéria zpřísnila, znamenalo by to podstatné omezení šíře dramaturgického výběru, což by např. právě v případě chvályhodné odvahy Slezského divadla byla zásadní chyba.

Opava, Slezské divadlo – Nikolaj Alexandrovič Rimskij--Korsakov: Carská nevěsta. Libreto Ilja Tjumeněv podle Lva Alexandroviče Meje. Dirigent Jan Snítil, režie Jan Štych, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Kateřina Kerndlová, choreo¬grafie Martin Tomsa, sbormistryně Kremena Pešakova. Premiéra 15. 2. 2009, psáno z reprízy 5. 6. 2009.

Zdroj Hudební rozhledy 08/ 2009 - Jaroslav Someš