Scéna.cz 

Houslistka Pamela Franková na CD

První pohled na buklet kompaktního disku Pamely Frankové a Akademie sv. Martina v polích (umělecký vedoucí Kenneth Sillito) s dirigentem Nevillem Marrinerem nebudí emoce. Stránka je nevzrušivá, přesto upoutá milým ba zářivým úsměvem z portrétu americké houslové virtuosky Pamely Frankové. Černobílá podobenka je podložena slabě šedivým podkladem, který opakuje fotografii a přidává umělecky přiloženou hlavici houslí. Potřebné údaje a rozpis hudby do tracků najdeme na zadní straně textové knížky, jakož i na zadní straně obálky – vše ve vyčerpávající podobě. Nechybí samozřejmě nepřehlédnutelně žluté logo vydavatelství Hänssler. Autor textu bukletu Sebastian Urmoneit píše s erudicí a s publicistickým talentem – využívá citací z dopisů skladatele Maxe Brucha a jeho přátel, jakož i z biografické hudební literatury. Text je k dispozici ve dvou mutacích – německy a anglicky. Americká houslistka Pamela Franková nahrála řadu titulů, houslové skladby Franze Schuberta realizovala za klavírního doprovodu svého otce Clauda, houslové koncerty Wolfganga Amadea Mozarta nahrála s Orchestrem Tonhalle Curych a dirigentem Davidem Zinmanem, houslové skladby Antonína Dvořáka a Josefa Suka natočila s Českou filharmonií a pod taktovkou sira Charlese Mackerrase. V její diskografii najdeme soubor deseti houslových Sonát Ludwiga van Beethovena, houslové sonáty Johannesa Brahmse, Trio g moll Fryderyka Chopina a Klavírní kvintet Pstruh Franze Schuberta – to vše u dalších čtyřech labelů. Pamela Franková není tedy u nás neznámou osobností, rozhodně patří k renomovaným houslistkám. Její titul u firmy Hänssler vyšel v roce 2004, ale tři skladby Bruchovy byly natočeny už o tři roky dříve koncem ledna roku 2001 v Síni Henryho Wooda. Dramaturgie vytvořila projekt o třech skladbách Maxe Brucha, které jsou v daném žánru prvním opusem – tedy Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26, první řada Švédských tanců op. 65 – I. řada a Symfonie č. 1 Es dur, op. 28.

V nahrávce Koncertu pro housle a orchestr č. 1 g moll německého skladatele má sólistka hřejivý, cituplný tón a v brilantním přednesu doslova daruje posluchači nadpozemsky krásné melodie. Snad nejlíbeznější část díla – druhá věta Adagio, je v porovnání s třívětým rozvrhem, jakousi zpomalenou a vroucnější částí hudby, která omamuje už v první větě. Třetí věta koncertu Finale. Allegro energico je jakýmsi mužným závěrem celého emocemi nabitého díla a důstojnou polohu zajišťuje v tomto případě větší účast orchestrálního zvuku. Nádherný hlas houslí Pamely Frankové se ovšem v celém průběhu takřka nemění – jak v úvodní větě tak v hluboce lyrickém Adagiu je barevně bohatý, naléhavý, suverénně probíhá brilantními pasážemi, neplýtvá vibratem, samozřejmě dostatečně uplatněným v příslušných citově funkčních pasážích, zvláště v hluboké houslové poloze. Spolu s Akademií sv. Martina se precizně doplňují v dynamické hladině od nejjemnějších pianissim k velkému zvuku. Pamela je přesvědčivá i v ostřejším nasazení, nejen v lyrické snivé poloze, která tvoří větší část Adagia. Bruchovo nejslavnější dílo je na kompaktním disku následováno suitou sedmi částí I. řady Švédských tanců, op. 65. Vedle houslového koncertu a první symfonie se jedná o dílo pozdější. Všechny tance – třebaže se taneční formě švédské provenience podobají asi tak jako Dvořákovy Slovanské tance svým předlohám ze střední, východní a jižní Slávie – jsou opatřeny prostými tempovými označeními, aniž by nám Bruch jejich charaktery či původní předlohy přiblížil. V Bruchově romantickém chápání a tvorbě to nejspíše nebylo tak důležité – podobně se vypořádal se svou poněkud slavnější Skotskou fantazií, kterou vystavěl z melodie Hey Tuttie Tatie. Švédské tance jsou řazeny do kontrastního tempového plánu takřka doslova ve střídání protikladů pomalu – rychle, přičemž v rámci jednoho kusu vede hudbu nejen v dynamickém ale i tempovém pohybu. Švédské tance jsou romanticky vlídné a Bruch i zde využívá svou obdivuhodnou schopnost melodického daru. Pro Akademii sv. Martina v polích, je tato hudba jistě příjemným úkolem, který přednáší hravě ale s porozuměním jak národnímu švédskému melosu, tak umělé transparenci německého romantického skladatele a konec konců také dobové poptávce po národních ohlasech obrozeneckého 19. století. Švédské tance, které jsou na titulu společnosti Hänssler intermezzem mezi slavným houslovým koncertem g moll a seriózně vystavěnou první symfonií skladatele. Nejsou ale nikterak vedlejším prvkem, naopak zcelují program, v němž je nezbytné spíše neutrálním dílkem odlehčit vrcholný prožitek první skladby od očekávané a konečně i naplněné, spíše vážné symfonické promluvy. Max Bruch napsal svou Symfonii č. 1 Es dur, op. 28 pouhé dva roky po geniálním houslovém koncertu g moll a učinil tak na radu dirigenta Hermanna Leviho, jemuž ovšem z opatrnosti zatajil, že má doma už tři neuveřejněné symfonie. První číslovaná symfonie vzniká tedy až po třech symfonických studiích a je ohlasem nejen na hudbu Felixe Mendelssohna- Bartholdyho (Scherzo na Sen noci svatojánské, třetí věta Quasi fantasia na Skotskou symfonii), ale i na svou vlastní imaginaci – v poslední větě navazuje na proslulý houslový koncert g moll. Akademie sv. Martina v polích vedená dirigentem Nevillem Marrinerem hraje skvěle. Úvodní Allegro maestoso okouzlí nádherně romantickým narůstáním zvuku od tajemného pianissima do pochodového mezzoforte vystřídaného zpěvnou pasáží takřka serenádové intimity s krásným romantickým koloritem, která přichází po vzrušujícím dynamickém vrcholu. Předepsané maestoso naznačené v úvodní pasáži větu završuje a hudba přechází do svižného Scherza, které Marriner vede s obdivuhodným smyslem pro orchestrální barvy a s vynikajícím řešením tempa. Třetí věta Quasi Fantasía. Grave přináší změnu veškeré hudby, která ztemní, zpomalí svůj běh a vstupuje do údolí šerosvitu, který se vznáší nad střídajícími se melodiemi. Finální věta je – vedle stále přítomné melodické invence především grandiózní ba pompézní. Akademie sv. Martina vedená sirem Nevillem Marrinerem neochvějně podává dokonalý výkon hudby v jejím nejvlastnějším poslání, je to skutečně povznášející necelá půlhodina symfonické hudby. Max Bruch věnoval toto dílo, svou první Symfonii Es dur, op. 28, Johannesu Brahmsovi, který ji pochválil a vyzdvihl především druhou větu, mendelssohnovské Scherzo.

HÄNSSLER CD 98.390 P 2004
Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll op. 26, Švédské tance op. 65, Symfonie č. 1 Es dur, op. 28.
Pamela Franková (housle), The Academy of St. Martin in the Fields, umělecký vedoucí Keneth Sillito, dirigent sir Neville Marriner. Nahráno v Henry Wood Hall, 26.–28. ledna 2001, produkce a digitalizace Andrew Keener, mistr zvuku John Timperley a David Walter, redaktor John H. West. Celkový čas 63:22
Zdroj Hudební rozhledy 07/ 2009 - Rafael Brom