Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Hana Horecká: Anděle miluju, zachraňují mi život

autor: archiv

Zpěvačka Hana Horecká patří už několik desetiletí ke špičce naší country&western. Dokáže se však proměnit i v romantickou zpěvačku kytarových šansonů a balad. V období na přelomu tisíciletí se kromě muziky začala intenzivně zajímat také o ezoterní vědy. Nejnověji představila už šesté sólové CD Trochu country andělům, a to se stalo „záminkou k našemu povídání.

Vaše nové CD je už šesté sólové album. Čím je pro vás specifické?
Tohle album pokračuje ve stejném duchu jako alba minulá, ale pro mě je naprosto výjimečné. Poprvé v životě jsem měla pocit, že písničky nepíšu ani neskládám já, ale že je to vůle nějaké silné energie odněkud zhůry, řekněme vůle Andělů. Šlo to naprosto samo, všechny texty i melodie byly hotové doslova za pár minut. Takhle vznikly všechny písničky s výjimkou jedné, ke které jsem naopak psala text přesně osm let a celou tu dobu jsem se snažila ji na nějakou desku umístit. Tak teď se to konečně povedlo…

Je tam nějaká písnička, ke které máte specifický vztah, resp. k jejímuž vzniku se vážně nějaká zajímavá historka?
Je jich tam několik, nejvýraznější je asi Trocha country andělům, která vypadá jako fikce nebo literární dílo, ale mne se to všechno doslova a do písmene opravdu stalo. V posledních letech se mi totiž dějí doslova neuvěřitelné věci….

Jsou tam jak převzaté, tak původní písničky. Kde berete inspiraci?
K textům na americké melodie mne vždycky vyprovokuje, že se mi ta písnička líbí a já ji chci natočit. To mne donutí sednout a napsat text. K melodiím mne vždycky něco nakopne. Nejsem ten typ, který by měl nutkání při kytaře skládat. Na desce jsou mé melodie tři, ke dvěma z nich mne vyprovokoval kapelník od Fešáků, který je potřeboval na album, kvůli kterému pak už nikdy nezavolal. Tu třetí jsem složila, protože ten, kdo ji původně složit měl, nedostal žádný nápad (to je právě ta povídaná Trocha country Andělům). Ale určitě i tohle bylo režírováno odněkud a bylo to tak v pořádku…

Nemůžeme pominout ezoterický prvek, se kterým je specielně toto album spojováno. Jak je to s vaším vztahem k Andělům (na albu máte vyprávění o Andělích – je to literární záležitost nebo váš skutečně pravdivý příběh?
Já Anděle miluju, zachraňují mi život. Jak ti nebeští, tak ti pozemští. Kromě toho, že s nimi přímo komunikuji, v poslední době mne okolnosti donutily o nich přečíst taky hodně literatury, takže se ze mne možná za chvíli stane něco jako angeoložka…Ten příběh nazvaný „Trocha country Andělům“ je doslova a do písmene pravdivý, jak už jsem uvedla shora. Dlouho jsem nevěděla, proč zrovna mne se tak těžko uvěřitelné věci dějí, ale už mi začíná svítat, má to široké ezoterické a astrologické souvislosti. Moje duše prochází transformací, kterou prochází jen jednou za 248 let a je to období z hlediska vývoje duše velmi těžké, ovlivněné působením likvidační energie planety Pluto. Například Karel Svoboda toto depresemi prodchnuté období nepřežil. Abych ho přežila já, dostává se mi nesmírné pomoci a podpory z duchovní říše. Nevím, jestli byl Karel Svoboda k těmhle energiím vnímavý, ale kdyby byl, možná by i on byl ještě naživu…. Ve skutečnosti je to proces velmi pozitivní - duše má šanci zbavit se negativní zátěže, kterou si s sebou nesla po mnoho inkarnací, takže je namístě se na něj těšit.

V posledních letech jste zažila zajímavou zkušenost v podnikání v oboru půjčování svatebního a společenského oblečení. Můžete prozradit, jak jste se zrovna k tomuhle dostala a jak to celé dopadlo?
Půjčovnu jsem otevřela na konci roku 2003. Měla jsem v ní i kolekci zajímavého oblečení našich známých umělců, včetně šatů pana Karla Gotta. Možná jsem se tehdy nevědomky inspirativně podílela na pozdějším vzniku Gottlandu… ale v mém případě to asi nebyl příliš šťastný nápad. Půjčovnu jsem otevřela přesně tři měsíce po smrti mé matky a právě v té době se se mnou z „onoho světa“ spojila a důrazně mi kladla na srdce, že bych neměla opouštět svůj talent a že jsem ještě nedokončila to, co jsem měla. Prostě chtěla, abych se vrátila ke zpívání. Navíc se tohle moje podnikání vůbec neslučovalo s rozvodem a porozvodovými tahanicemi, které právě v té době začaly. Jsou hodně nechutné a trvají dodnes…. Když se vrátím na začátek, tak ten prvotní nápad jsem dostala někdy v březnu, byla jsem z něj nadšená a vyvinula jsem maximální úsilí k tomu, abych svůj nápad zrealizovala. Ale od jisté doby, zhruba od srpnové smrti matky, mi všechno v realizaci toho záměru jakoby bránilo. I já jsem měla najednou nesmírně intenzivní pocit, že půjčovnu dělat nemám. Ale neposlechla jsem se a podepsala smlouvu o podnájmu obchodního prostoru na pět let, která mimochodem nebyla úplně v pořádku….. Když se půjčovna křtila, ztratila jsem zlatý přívěsek, který jsem po matce zdědila, byl to takový malý pavouček. Už se nikdy nenašel…
Takže, moje půjčovna trvala necelé dva roky a tak jako tak to byla nesmírně cenná zkušenost. Vím, že až se zpíváním jednou opravdu skončím, můžu něco takového dělat, protože už vím, jak na to a čeho se vyvarovat. Ono se říká – „to nejsprávnější pro tebe v pravý čas půjde téměř samo. Vyvíjíš-li nadměrné úsilí, znamená to nesprávný čas nebo nesprávný děj“. Možná tohle jsem se měla naučit. Život není nic jiného než škola. Někdy velmi náročná univerzita….

Zazpívala jste si taky v Austrálii a na Novém Zélandu. Jaká je zkušenost s vystupováním v zahraničí? Jsou diváci hodně jiní než u nás? Kde nejdál jste byla? Zapůsobila na vás nějaká země víc než ostatní - pokud ano, proč a čím?
Před revolucí jsem jezdila od města k městu tady u nás hlavně s kapelou Fešáci, dvanáct let po revoluci pak po světě se svou vlastní kapelou Sally Rose Band. Sama jsem pak ještě později byla v Austrálii a na Zélandu. Zpívala jsem tam pro krajany, ti byli hlavně dojatí a moc milí. Bylo to na Vánoce a ve čtyřicetistupňovém vedru…. Nejzvláštnější diváky jsem zažila v Belgii a v na severu Itálie. Vůbec nereagovali, jen stáli a zírali, a na konci jim tekly slzy a tleskali a tleskali. Němci, Švýcaři a Rakušani jsou hluční, skandují, baví se a při pomalých písních svítí rozsvícenýmí zapalovači. Hodně zajímavé to bylo na Filipínách, zpívala jsem pro hosty hotelu Manila v Manile v rámci „Týdne české kuchyně“. Největším zážitkem pro mne ale byly speciality místního hotelového bufetu, denně jsem mlsala mango v karamelu a podobné lahůdky, českou kuchyň jsem pochopitelně míjela bez povšimnutí. U bazénu jsem potkávala Davida Hazelhoffa, točili tam zrovna nějaký film. Hodně zajímaví jsou Dánové, tedy spíš Dánky. Snad nikde jsem neviděla ošklivější ženy. Hodně ráda jsem taky jezdila do Lichtenštejnska, tam si nás oblíbili tak, že jsme tam jezdili několik let pravidelně. Je to vlastně jen jedna silnice a kolem hory.

Vraťme se ještě k Andělům. Pokud jsem tomu dobře rozuměla, váš příklon k nadsmyslovému vnímání nastal ve chvíli, kdy jste řešila odchod své matky. Říká se, že nic se neděje náhodou. Silné i tragické zážitky nás mohou posunout někam, kam bychom jinak nedospěli. Mohla byste se pokusit objasnit, v jaké duchovní situaci se nacházíte dnes? Jaká je vaše víra? Jak je to s Anděly? Jak se u vás takové věci srovnávají s realitou a případně nevírou okolí?
No, já jsem se o tyhle věci začala zajímat o něco dřív než moje matka zemřela, zhruba kolem roku 2000. Tehdy jsem se dostala k informacím, ke správné literatuře, a kromě muziky jsem začala přemýšlet o tom druhém světě, který je nad námi. A když to vezmu do důsledků – o světě, který je možná nakonec jediný skutečný… Moje matka zemřela až tři roky nato a možná právě proto, že jsem byla připravena, ochotna ke kontaktu a kontaktu schopna, mohla se se mnou spojit. S nikým jiným z rodiny se nespojila, nechala vzkazy u mne. Na mne se nakontaktovala hlavně proto, že jsem byla v nebezpečí, které ona svým jednáním zaživa způsobila. Přišla se mi omluvit. Od té doby mi neuvěřitelně pomáhá. Nějakou dobu pobývala jako duch někde tady nad námi, ale nebyla tam, kam patří. O něco později jsem nechala její duši odvést do správné dimenze. Ona ale pomáhá dál, teď už hlavně prostřednictvím archanděla Michaela. Vznikl mezi námi tehdy komunikační kanál, hodně vzkazů dostávám ve spánku. Přes den zatím používám ke kontaktu hlavně siderické kyvadlo, ale časem prý ho nebudu potřebovat, budu mít otevřené třetí oko. Myslím, že v různé míře „napojených“ lidí je hodně, ale málokdo o těchto věcech veřejně hovoří. Buď nemá možnost, nebo se stydí, protože většinová společnost se těmhle věcem zatím směje a nikdo nechce nést kůži na trh. Mně to je ale srdečně jedno, nemám se za co stydět. Tam, kam jsem dospěla já, jednou stejně dospěje úplně každý. Akorát že třeba v příštím životě nebo ještě v některém z dalších. Cílem celého toho vývoje je láska a pomoc. A k tomuhle cíli každá duše bez výjimky směřuje.
Anděly opravdu miluju, pomáhají mi na každém kroku. Třeba předevčírem jsem si dala na pánev olej a zapnula sporák, že budu smažit k obědu rybu. Zapomněla jsem, že je vypnutý jistič, protože jsem den předtím byla v Jablonci a vypnula ho, což normálně nedělám. Pak jsem se zabrala do práce na počítači a na svůj oběd úplně zapomněla. Po nějaké době jsem ucítila, já se svým otupělým čichem, intenzivní vůni smaženého pokrmu, jakoby těsně předtím, než se začne připalovat… vyběhla jsem od počítače do kuchyně zabránit katastrofě a zjistila jsem, že sporák je úplně studený…. Prostě mi chtěli jen připomenout, že bych měla zapnout ten jistič, jinak se nenaobědvám….. A tak je to pořád, pořád se něco takového děje. Je to nesmírně dramatické, zajímavé a zábavné…vlastně mě život s nimi hrozně baví a čert ví, jak by to bylo touhle dobou bez nich…
Pokud se ptáte na víru - nejsem věřící, jsem „vědoucí“. Tak jako Indiáni – nepotřebuju kostel, abych věděla, jak by se mělo správně žít a ze všech sil se o to snažila. Něco jako zenbudhista. To taky není o víře. Víra je určitě moc potřebná pro lidi, kteří nejsou schopni mimosmyslového vnímání. Pomáhá jim žít a učí je, jak správně žít. Já mám ale rozšířené vnímání a nemůžu říct, že věřím, když VÍM. Vlastně jsem to tak s některými věcmi měla odmalička. Má to souvislost se stářím duše, takže záblesky tam byly od dětství. V průběhu tohoto života jsem ale musela projít spoustou lekcí a pořádně si „nabíjet ústa“, aby se mi ty kanály zase otevřely. Ale i když „vím“, musím v sobě mít maximální pokoru, protože jsou jiní, kteří „vědí“ nesrovnatelně víc než já.

Podle zdrojů, které jsem našla na internetu, pracujete na autobiograficko-ezoterickém díle s názvy Hovory se zemřelou matkou a Hovory s Andělem. Pokud ano, můžete tento svůj projekt blíže představit, prozradit, v jakém stadiu je a zda bude v dohledné době představen veřejnosti?
Knížku mám rozepsanou v počítači. O čem bude, to si už asi po přečtení tohohle článku dokážete představit…První díl bude o mé komunikaci se zemřelou matkou a jak mi tato komunikace ovlivnila život. Druhý díl bude o tom, jak jsem poznala člověka, své duchovní dvojče, který se v rámci svého zrychleného duchovního vývoje z pohledu normálních lidí „zbláznil“…..Lidé by se měli dozvědět o tom, že i tito domnělí blázni ve skutečnosti blázny nejsou a není třeba je krmit chemikáliemi. Pro pomoc těmto lidem existuje záchranná síť S.E.N. (Spiritual Emergency Network), informace se dají najít na internetu. Jsou to praduchovní bytosti, často duše vyspělejší než duše lékařů, kteří by je léčili….Moje duchovní dvojče musí tak jako já projít transformací, jenže na rozdíl ode mne musí porazit svoje „démony“, což je nesmírně těžký zápas. On přišel k informacím z duchovního světa ze dne na den, já se na transformaci připravovala a duchovně jsem se vyvíjela v tomhle životě mnohem dýl, takže u mne ten proces není tak bolestný. Když to dobře dopadne, měl by se stát typickým pozemským andělem, kterých tady kolem nás spousta funguje. V tuhle chvíli je ale ještě hodně ovládán temnými energiemi, kterým k sobě umožňuje přístup, protože „čaruje“ po půlnoci, a svým silným egem. Ví toho příliš málo o silách, které používá. Budí se v něm agrese, nezvládá sám sebe, ubližuje svému okolí a chová se až sadisticky. Musí najít odvahu stát se čistým Člověkem, aby se zachránil a přestal ubližovat. Má to těžké. Rady zasvěcenců, kteří by mu uměli poradit, arogantně odmítá. Ač praduchovní bytost, zatím nevěřící…. Práce na knize mám ještě hodně a jsem vedena Anděly. Až bude v knížce všechno, co tam mít chtějí, vydám ji. Snad ještě letos…

Co máte teď bezprostředně před sebou, na co se těšíte?
Trochu už jsem si zvykla nic neplánovat a na nic se netěšit, Andělé mi totiž hodně často mé plány, které zplodil mozek bez znalosti potřebných informací a souvislostí, mění. Prostě se začnou dít věci, které mi třeba zabrání v odjezdu na dovolenou, na kterou jsem všechno připravila, ale zapomněla jsem se zeptat Andělů, jestli je vhodná doba. Minulý týden se mi přesně tohle stalo. Nechápala jsem proč, ale během dvou dnů bylo jasno. Měla jsem zanícenou dáseň, musela jsem na rychlou operaci se zubem a v týdnu, ve kterém jsem chtěla být v Egyptě, půjdu na tahání stehů… a tak už se radši na nic netěším, řeším operativně všechno tak, jak mi to přijde do života. Koneckonců, žijeme teď a tady….

9.6.2008 22:06:19 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!