Scéna.cz 

Pražské klavírní duo

Vnější rámec koncertu, který 27. června uspořádala ve Smetanově síni správa Obecního domu, byl skromnější, než si výjimečnost této události zasloužila: pó-dium se dvěma klavíry pro Pražské klavírní duo – Zdeňku Kolářovou a Mar-tina Hršela sice zdobila dvě loga ma-rián-sko-lázeňského Chopinova festivalu, v parteru usedli významní hosté včetně prof. Ivana Klánského, ale publika bylo žalostně málo; na tyrkysovém podkladu s „kolážovou“ fotografií Zdeňky a Martina Hršelových byly sice správně uvedeny názvy hraných děl (detailní označení skladeb bylo ovšem vytištěno písmem tak droboučkým, že se v příšeří sálu dalo přečíst jen s obtížemi), chyběla však nejen nejzákladnější data u jmen autorů, ale i jakékoli informace o jejich dílech…

Za to ovšem nenesou odpovědnost interpreti: ti se navíc museli vypořádat i se změnou běžných akustických poměrů v sále, ve kterém – chybí-li publikum – splývá klavírní zvuk do stěží „čitelné“ skrumáže. Obstáli-li za těchto okolností manželé Hršelovi na výbornou, potvrzuje to jejich výsostné postavení v oboru, který u dvou klavírů pěstují s velkou pílí a umě-leckou zodpovědností už od roku 1989, kdy spolu začali systematicky pracovat.
Mozartova Sonáta D dur (K. 448) přinesla v jejich podání až akademicky přísnou péči o detail s rysy slohové dokonalosti – ale na druhé straně i imponující muzikantskou radostnost a uvolněnou hravost; Chopinovo o poznání -robustněji zahrané Rondo utrpělo kupodivu akustickým handicapem podstatně méně, než křehká hudba Mozartova.
Příjemným překvapením bylo i finální číslo prvé poloviny programu. Z Lutoslawského Variací na Paganiniho téma probleskuje autorův smysl pro téměř karikaturní zkratku, náladová pestrost a har-monická vynalézavost, která známé prosté téma proměňuje do mnoha odstínů. Po pauze jsme pak slyšeli Lisztovu vlastní úpravu notoricky známé symfonické básně Lés Préludes; oproti „klasickému“ orchestrálnímu zvuku dovoluje tato verze detailněji poznat Lisztovu kompoziční techniku a také zbavit celé dílo aspoň do jisté míry příliš nápadného patosu. Ani Hršelovi se tu ale v agogickém zvrásnění lyrického druhého tématu lehce sentimentálnímu změkčení výrazu neubránili.
Zato scherzově živé Allegro Jiřího Strajcovského, solidně vystavěné a ve zvuku i v technice oslnivě brilantní, zahráli Hršelovi se zářivě suverénní samozřejmostí. Martin Hršel pak odložil frakový kabátec a na pořad přišla Gershwinova úprava Rhapsody In Blue pro dva klavíry. Úprava dobře postihuje ryze hudební obsah skladby; kontrastní napětí, které sledujeme při provedení Rapsodie s orchestrem, je v této verzi pochopitelně poněkud oslabeno, zůstávají však výrazná témata, bohatá harmonie a pestře proměnlivá rytmika.
Na výkonu manželského páru bylo dobře možné sledovat vzestupný vývoj jeho partnerského srozumění i cestu k úkolům stále náročnějším: Hršelovi se shodují ve výrazu, v technice, v agogickém a dynamickém rozvrstvení partů a v pozornosti ke každé maličkosti v předloze. Navíc potěšilo zjištění, že takovou péči věnují nejen reprezentativním koncertům (viz o tom např. v recenzi koncertu Pražského klavírního dua 18. 4. z pera Jaroslava Smolky v č. 6, str. 13), ale i programům s poněkud „oddechovějším“ repertoárem. Hru na dva klavíry chápou totiž jako úkol stejně významný, jako působení sólistické, a sys-te-ma-tič-nost jejich přípravy se logicky zúročuje ve výkonech, jež bez nadsázky obstojí v konkurenci s evropskou špičkou.