Scéna.cz 

Brian Eno: Music for Airports

Jean-Michel Jarre, Vangelis, Kraftwerk, jejich hudba stojí někde na jednom z okrajů celé velké stylové oblasti budoucí taneční hudby, jež nazýváme ambient. Ten díky zájmu publika přežil až dodnes, úspěšně se absorboval do taneční hudby a vzhledem ke svým estetickým základům a idejím se nezdá, že by nás měl v nejbližší době opustit.

Za počátek jeho moderního vývoje je považována už raná tvorba Briana Ena, ale ideály, k nimž se ambient snaží přiblížit, tu jsou už mnohem déle. Z impresionismu a Debussyho si bere fascinaci zvukovými barvami, táhlé zvukové plochy, důraz na dojem, impresi. Od Satieho a jemu podobných snahu o neupoutání posluchačovy pozornosti. Hudba má být jen jednou ze součástí reality, jakýsi "soundtrack všedního dne". Cage určitě zapůsobil svými experimenty s koncerty ticha, stejně jako Glass, Riley, či Reich zapojováním minimalistických koncepcí. Své vykonaly i v té době celkem čerstvé "objevy" indonéského gamelanu nebo hudby afrických kmenů. Za jednoho z již čitelnějších účastníků ambientní prehistorie je pak považován německý formalista a elektronik Klaus Schulze. Ambientní hudba chce pomoci člověku při relaxaci, stejně jako zůstat jen výplní třeba při nakupování, či čekání na letišti. Proto nemá snahu nás nijak upoutat. To samozřejmě neznamená, že je tak dosahováno absencí hudební kvality a používáním vyčpělých klišé. (Tedy správně by to tak mělo být.) Na diskusním internetovém newsgroupu alt.music.brian-eno se objevila jedna z výstižných definicí ambientu od Keva Digweeda na základě poslechu Enových alb: "Pustíš si je a zapomeneš na ně, NEPOSLOUCHÁŠ je. Stanou se součástí okolí, jako venku si prozpěvující ptáci nebo pračka při celém pracím cyklu. Prostě jsou tady a ty jim ve skutečnosti nevěnuješ žádnou pozornost. Když ale tuhle hudbu vypneš, má člověk najednou pocit, jako by tu něco chybělo."
Právě kvůli tomu, že oproti jiným stylům základy ambientu nestojí jen na samotné hudbě, je snaha, a často se daří pod nálepku ambientu zařadit plno různorodé hudby od akademických elektronických experimentátorů, přes space music, etnickou elektronickou hudbu až po gotiky a industrialisty. Jedno je ale nesporné. Ten, kdo dal modernímu ambientu tvář, se jmenuje Brian Eno. On jako první přišel s konceptem hudby, jež má být jen jednou z integrálních částí prostředí, ve kterém je hrána či poslouchána. Začínajíc jako zakládající člen pop-new wave kapely Roxy Music si po jejím opuštění v roce 1975 založil svůj experimentální label Obscure Records, začal se zabývat právě výše nastíněnými myšlenkami a názvy jeho kultovních LP to jen dokazují. Mezi nejslavnější patří Music For Films (1978), Ambient 1: Music For Airports (1979) a On Land (1982). On sám vedle názvu ambient používal i označení, jež najdeme například na obalu posledně jmenovaného alba, a to "enviromental music", tedy jakási hudba prostředí.

Brian John Baptiste de la Salle Eno (1948), známý jako Brian Eno, je anglický hudebník, producent, skladatel a hudební teoretik. Mimo sólových nahrávek proslul jako úspěšný producent (Talking Heads, Devo, David Bowie, U2). Občas bývá označován jako "otec ambientu".
Anglický skladatel, producent, hudebník (keyb, g, voc) a hudební teoretik, významný představitel rockové avantgardy. Vlastním jménem Brian Peter George St. Studoval na uměleckých školách, hudebně ovlivněn m.j. Johnem Cagem a minimalismem. První experimentální nahrávky vznikly se skupinami Merchant Taylor´s Simultaneous Cabinet, Maxwell Demon a Scratch Orchestra. V r. 1969 přichází do Londýna, kde se v letech 1971– 73 stává členem skupiny Roxy Music a spolupracuje i s Robertem Wyattem.
První Enovo sólové album nebylo přijato příliš nadšeně a stejně tak i další desky byly uznány až se zpožděním. V té době se stává rovněž úspěšným producentem (m.j. Phil Manzanera, John Cale). Ve 2. polovině 70. let Eno spolupracuje s německou elektronickou skupinou Cluster a produkuje významná alba Devo, Talking Heads, Ultravox a Davida Bowieho. Zároveň studuje hudbu různých etnik a na přelomu 70. a 80. let se také zabývá ambientní hudbou. Od r. 1979 pobývá v USA, kde natáčí i komerčně úspěšné album s Davidem Byrnem My Life In The Bush Of Ghosts (1981). Počátkem 80. let začíná spolupracovat s Danielem Lanoisem, později produkuje dvě významná alba skupiny U-2 a v r. 1990 se opět spojuje s Johnem Calem.
Po delší době samostatné sólové album Nerve Net (1992) zachycuje směs vlivů, od elektroniky po dance music, pop a funk. Deskou The Shutow Assembly (1992) se vrací k ambientu. Eno se podílel na hudbě k řadě filmům, m.j. Jubille (1978), Falls (1980), Egon Schiele - Exzesse (1980), Dune (1983). Jeho tvorba naopak některé filmové tvůrce inspirovala. Sám také vydával hudbu blízkých muzikantů na vlastních značkách EG, Obscure a Land.
První experimentální nahrávky Brian Eno nahrál se skupinami Merchant Taylor´s Simultaneous Cabinet, Maxwell Demon a Scratch Orchestra. V roce 1969 přichází do Londýna, kde se v letech 1971–1973 stává členem skupiny Roxy Music a spolupracuje i s Robertem Wyattem. Po odchodu ze skupiny nahrává ambientní a experimentální sólová alba Another Green World (1975), Discreet Music (1975) a Ambient 1: Music for Airports (1978). Deskou Before and After Science (1978) nadlouho přerušuje svoji sólovou karéru (až do roku 2005), aby mohl naplno vyniknout jako nepostradatelný producent.
V letech 1976–1979 B. Eno spolupracoval s Davidem Bowiem na jeho „berlínské trilogii“ zahrnující alba Low, Heroes a Lodger. Jeho jméno bylo nadlouho spojeno se jmény jako Harold Budd, John Cale, Cluster, Robert Fripp a David Byrne. Produkoval tři desky Talking Heads včetně Remain in Light (1980), pět alb U2, dále pomáhal anglické skupině James, Laurie Anderson a společně s Markusem Dravsem, Jonem Hopkinsem a Rikem Simpsonem produkoval poslední album Coldplay Viva La Vida Or Death And All His Friends. Vysílání: 12.5., 22.50 hod., ČT2; Opakování: 14.5., ČT2.