Scéna.cz 

Režisér s osudem revolucí

W.Shakespeare: "Král vyhraje, je-li připraven. Toť vše."

Jiří Fréhar. Narodil se 29. ledna 1938 v Brně. V roce 1967 ukončil studia režie na DAMU, kam se roku 1982 vrátil jako pedagog divadelní režie. Jako režisér působil na Kladně (Shakespeare: Romeo a Julie), v letech 1969-73 Olomouc (Dostojevskij: Strýčkův sen), v Chebu, Hradci Králové, v Šumperku ... V roce 1977 přijal angažmá v Divadle E.F.Buriana, v roce 1987 přešel do Realistického divadla, kde působil deset let. Jeho hlavní doménou v divadle je režie, ale někdy sáhne i k tvorbě textů k písním. Nyní se vrátil do Divadla na Kladno.
Podívejme se na cestu revolucemi pohledem člověka napohled přísného a nepřístupného. Po delším hovoru se před vámi objeví osoba s přehledem a s příjemným vystupováním. Prvky velice důležité pro režiséra.

Návrat do Kladna
Cesta na Kladno se ubírala pro režiséra Fréhara přes dramatické ukončení činnosti souboru v Divadle Labyrint. Prostředí tohoto kladenského divadla mu není cizí. Působil zde dvě sezóny v roce 1967 až 1969. Vrátil se jako umělecký šéf souboru. Co nabízí tato funkce? Především práci s lidmi a hlavně pro lidi, ať v souboru nebo pro diváky. V podstatě se jedná o neustálé hledání kompromisů.
"Snažíme se od této sezóny vytvořit takový dramaturgický plán, jenž splní několik funkcí - nabídne divákovi zajímavé inscenace, hercům umožní hrát velké role. Repertoárové divadlo je velmi tvrdá řehole. Uvědomme si, že v pátek se hraje premiéra, což obnáší velké vypětí a koncentraci, a v pondělí se začíná zkoušet nový kus a nanovo." říká Jiří Fréhar.
Středočeské divadlo Kladno uvedlo dne 28. května v premiéře hru Václava Štechla: Třetí zvonění. (Scéna č. 5) Jaké to je objevit takovou stálici mezi divadelními hrami? Zvláště pokud se hra uvede na malém městě, kde žijí typičtí lidé s českým charakterem. K tomu J. Fréhar:
"Třetí zvonění, jakmile jsem ho přečetl, mě překvapilo nakolik je to živá hra. Obsahuje stálé typy a nesmrtelná témata. Podívejme se jen na dialog Růženy a vdovy Kváčkové, ten považuji za jeden nejlepší v české dramatické tvorbě."
Určitě se podaří pozvednout kladenské divadlo natolik, že se bude jezdit z Prahy do Kladna. Dojde tím ke zlepšení neustálého problému sousedství Kladna a Prahy.

Šedesátá léta
J. Fréhar - ročník narození 1938. Matematicky můžeme říci, že měl štěstí na revoluce. Roku 1948 mu bylo deset let, to ponecháme stranou. 1968 - třicet.
"To byla krásná léta. Prožívali jsme něco nádherného a nevěděli jsme o tom. To objevíte až při zpětném pohledu. Čtyři měsíce nefungovala cenzura. Víte kolik se vydávalo kulturních, uměleckých a divadelních časopisů! V podstatě se tvořila protistátní politika za státní peníze. Poznávali jsme absurdní divadlo...."
Vzpomínky plavou k rozkvětu divadel jako Činoherní klub, Paraván, Semafor, Divadlo Za Branou. Praha měla tehdy přezdívku divadelní mekka Evropy. Hrály se skvělé inscenace. Ne náhodou se všechny tyto prožitky zúčtovaly v představení Realistického divadla Res publica II. To už se přesunujeme v čase o dvacet let kupředu. Student a začínající režisér se přes Šumperk a Olomouc dostal do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého a přibírá další životní roli, funkci ředitele. Stalo se roku 1987 a jednoduchost nebyla na místě, neboť řídit velké divadlo v Praze vyžaduje notnou dávku energie. Pro pamětníky není třeba zdůrazňovat, že člověk procházel kádrovými prověrkami. Postupně se začala naplňovat sudba dítěte revoluce.
Na pořad přišla příprava montáže Res publica aneb Jak jsme nezažili dvacátá léta (27.10.1988), která se uskutečnila k 70. výročí vzniku samostatného Československa. Tato inscenace vznikla z iniciativy režiséra Karla Kříže. V pořadu zazněly myšlenky T.G. Masaryka, scény z V+W, trampské písně. V podstatě se připomínala doba, z níž vzcházelo současné umění a hlavně prvorepublikový rozkvět. Představení se zúčastňovali hosté, kteří zažili I. republiku a mohli o ní vyprávět, například Svatopluk Beneš, Eliška Junková nebo filosof Karel Machovec.
"Res publica I bylo kolektivní dílo všech, co měli odvahu. Předpokládali jsme pouze premiéru zároveň s derniérou. Přeci jen se jednalo o nezvyklou divadelní formu, na druhé straně, toto představení sklízelo obrovský úspěch. Shodou okolností jsme hráli většinou, když se něco dělo na Václaváku (leden - únor 1989 shromáždění za lidská práva na Václavském nám. - pozn. redakce). Strážci ideové čistoty se měli na pozoru a dokonce jsme museli žádat o povolení. Největší podezření budil nebývalý zájem ze strany diváků.
Nejvíce vzpomínám na červnovou reprízu. Měla slavnostní ráz, neboť se sešli hosté tohoto pořadu za celou sezónu. Vyprávěli jaké měli zážitky než vstoupili do představení a jako poslední vystoupil filosof Machovec. Pojmenoval význam pořadu a mimo jiné řekl: "Pohled do českých dějin je krásný. České dějiny jsou tu odvážné jindy uhýbavé a přeci jen máme málo skutečných hrdinů. V minulém století to byl Havlíček a v letošním století to je Havel." Ten seděl v hledišti a nato nastal obrovský potlesk.
Ovšem to již bylo jasné, že je zle. Předvolali si mě jako ředitele na patřičná místa a veřejně jsem obdržel důtku. Ovšem, již jsme připravovali Res publicu II."

Res publica II aneb Tak jsme to zažili (27.10.1989) Patřila k neméně odvážným počinům v Realistickém divadle. Tvůrci se zaměřili na oslavu šedesátých let a v montáži textů se poprvé objevil po letech normalizace úryvek z Havlovy Zahradní slavnosti a Kunderova Žertu, dále ze Škvoreckého Tankového praporu, z tvorby Václava Hraběte, Bohumila Hrabala a dalších. Hudební doprovod tvořily písničky Suchého a Šlitra, Golden Kids či jazz.
"Říkal jsem si: to bude velký průšvih. Já se musím o něco opřít, a po dlouhém přemýšlení jsme do pořadu zakomponovali velkou událost šedesátých let - Gagarina ve vesmíru. První představení nepovolili, na druhé přišli lidi se slzným plynem v očích, z Václavského náměstí. Divadlo praskalo ve švech. Během všech představeních měli diváci možnost na papíry kolem hlediště napsat jakýkoli názor. Překvapilo mě, že se vše obešlo bez vulgárností. Scházeli se lidé, jimž to opravdu myslelo.
To už jsem se dozvěděl, že mě chtějí vyhodit, ale přišel listopad a ne náhodou se studenti, díky Res publice, stahovali do Labyrintu."

Realistické divadlo, centrum divadelní revoluce
Nastala sametová revoluce. Deset let od okamžiku, který si většina přála. Divadla se řadila vedle studentů do prvních řad organizátorů převratu. Nastává čas dílčího hodnocení a účtování. Necháme vyprávět pana Fréhara:
"17. listopad 1989 mělo naše divadlo zrovna premiéru Maryši (Alois a Vilém Mrštíkovi). V hledišti seděli nejen zástupci kulturní komise, ale i ostatní funkcionáři z obvodních výborů města i KSČ, z magistrátu i z městského výboru KSČ. Po představení volali do svých kanceláří jestli se něco děje a dostali naprosto uspokojivé informace.
Na premiéře rovněž hráli moravští hudebníci, kteří nahráli scénickou hudbu. Zpívalo se a najednou přišli zkrvácení studenti. Co blbnete ... Co si to vymýšlíte? Teď odcházeli funkcionáři a prý je vše v pořádku...
Tak to začalo. Studenti nám vyprávěli co se stalo. My jsme začali v noci obvolávat všechny známé, aby přišli do divadla a abychom se k dané situaci vyjádřili. To už se psal 18. listopad. Od rána se koncipovalo prohlášení divadelníků. Ve 14:00 jsme se museli přemístit do hlediště, tolik lidí přišlo. Pár slov na uvítanou a počalo se jednat... Nastala diskuse. Přečetlo se prohlášení o generální stávce divadel. V ten okamžik jsem si říkal, vždyť jsme šílenci...
Na pořad jednání se dostala forma stávky: zda divadla zavřít nebo vpustit lidi a nehrát. Debata trvala skoro dvě hodiny. Teď to vypadá jednoduše, ale tenkrát to bylo riskantní. Všichni zúčastnění se museli za sebe podepsat, že s tím souhlasí a ve svých divadlech budou stávku realizovat. Což byla velká osobní odvaha. Vemte si třeba, dva herci z Kolína nebo z Příbrami a večer jeli na představení a měli předstoupit před své kolegy a diváky a prosadit co podepsali. Skutečně, byli tito lidé odvážní, když do toho šli i za cenu pokuty nebo vyhazovu.

Vzpomínám na jednu ze zvláštních situací, které nastaly. Realistické totiž na 18. listopadu mělo jedno z povolených představení Res publiky II. Chtěli jsme hrát, ale odhlasovala se stávka, tak se toto rozhodnutí muselo respektovat. Vzhledem k tomu, že spousta lidí tam zůstala a přišla další spousta lidí, měli jsme hlediště přeplněné.
Vystoupil jsme spolu se studentem DAMU Poláchem a režisérem Nebeským, popsali události na Národní třídě. Poté jsem zdůvodnil, proč nehrajeme. Odcházíme z jeviště, a najednou celý sál povstal a začal zpívat československou hymnu...."

Ne vše probíhalo hladce. Hlavně doba prověřila charaktery. Poznalo se, kdo je kdo. Ten se vyhýbal a opatrně vyčkával, naopak spousta dalších obětavě pomáhala. To i přesto, že nikdo nevěděl, jak vše dopadne. V pondělí si ředitele divadel zavolali na magistrát a řekli jim, ať to odvolají, že šílí, a hrozili jim rozmetáním. Pan Fréhar s leskem v očích a s prosbou,. zda si může zapálit, dodává:
"Nás celá situace stmelila. Realistické divadlo se stalo centrem dění, vše šlo přes nás. Špalíček se zvolil později. Mohu směle říci, že jsme dva dny věděli, více než kdokoli v republice. Deset dnů jsem spal v divadle a právě těch deset dnů bylo, jako bych žil rok. Vše bylo tak vzrušující a intenzivní, ani se pořádně nespalo. V pondělí 20. listopadu se k nám přidal Metrostav. To byl zažitek. Dělníci nám posílali příspěvky. Začaly manifestace...
Herci se studenty jezdili do podniků a vysvětlovali, co se děje. Tyto výjezdy jsme evidovali, abychom měli přehled kdo a kde je. Mám jeden osobní zážitek. Den předtím, než M. Štěpán přijel do ČKD, tedy ve středu, volali k nám, abychom někoho vyslali. Všichni byly venku, zbyl jsem já a spolu se mnou Ilona Svobodová, a jelo se do ČKD. Tam měli míting v době pracovní pauzy v hale. Prošli jsme vrátnicí a před námi - odhadem nějaké tři tisíce lidí. Přestávka již končila a měli se rozejít. Najednou jako by mávnutím kouzelného proutku se rozestoupili, vznikla ulička, my prošli až k nějakému ponku, na něj nás vysadili, a co teď?
V hlavě se vám honí všelicos a hlavně nemůžete mluvit dlouho. Co já jim povím? Tu jsem dostal nápad a tak jsem jim stručně popsal příhodu, kdy jedna skupina herců se vracela z Moravy, zastavili je esenbáci a zavezli na policejní stanici. Byli dychtiví po zprávách, vzali letáky a pustili je domů, že to za ně rozvezou. Končil jsme slovy: SNB jde s námi... do toho mohutné hurá.
To je neskutečné, jak v takové krátké chvilce musíte říci něco podstatného, co stručně vystihne situaci...."

Labyrint před rokem 2000
Stalo se před deseti lety. Pan Fréhar obstál v pozici ředitele. Divadlo dostalo název Labyrint. Provedla se rekonstrukce, při níž vzniklo divadelní studio, vyměnila se kotelna. V prosinci 1991 se divadlo otevřelo a nastal v něm nový divadelní život. Vyměnila se skoro celá herecká garnitura, nastalo omlazení souboru. Repertoár divadla se neustále v tisku propíral, prý z důvodů jeho vysoké intelektuální hodnoty. Začaly tahanice o budovu. Ta se nakonec vrátila restituentům, kteří ji ihned poté prodali.
Vedle provedení Havlovy Asanace 30. března 1990 v divadle realizovali několik československých premiér. Za všechny Mein Kampf (G. Tabori), Velvyslanec (S. Mrožek), Travestie (T.Stoppard) a celou řadu dalších představení. Divadlo zatáhlo poslední oponu v květnu roku 1997. Poslední potlesk patřil představení Božské Aristofanie (12.11.1997, režie: K. Kříž). hned poté bylo rozebráno hlediště.
Pan Jiří Fréhar prožil v Labyrintu část svého života. Samozřejmě, každý důkladně pozná prostor v němž se pohybuje, kde pracuje. K návrhu nové podoby konstatuje:
"Přes vše, co se v tomto divadle odehrálo, ať již v dobrém či špatném, byli jsme dělná parta. Někdy jsme se rozcházeli i rozhádaní, ale to není důvod k likvidaci souboru. Víte, zajímavé je, že současný stav věci nás opět dává dohromady, i divadelní protivníky.
Konečně jsme spatřili návrh nové podoby divadla. Myslím, že je to nehoráznost. Např.:pro pět set diváků mít čtyři šatny, kam se vejde nanejvýš dvanáct herců. Na základě praktických zkušeností například z Nové Scény, by se hloupostem mohlo předejít konzultacemi s těmi, kdo divadlo dělají. Zdá se, že celý projekt se dělal pro nikoho. Výběrové řízení na projekt neexistovalo, plány byly do poslední chvíle utajovány. Za investici 210 miliónů korun už by stálo zcela nové divadlo. Kdo je za tento stav zodpovědný?"