Scéna.cz 

Horváthův Nikdo v divadle Reduta

Bezprostředně za sebou nasadila Činohra Národního divadla Brno na dramaturgický plán dvě hry, které po celá léta nebyly „k mání“. Jedna proto, že si její uvedení nepřál autor (Majitelé klíčů), druhá proto, že se o její existenci nevědělo (Nikdo). Dramaturgie bývají zpravidla v očekávání nových her Martina McDonagha, Tracyho Lettse, Rolanda Schimmelpfenniga, Maria von Mayenburga… Že se však objeví nová hra Ödöna von Horvátha (1901–1938) – svrchovaného Středoevropana, který nešťastnou náhodou zahynul před více než osmdesáti lety během emigrace do USA –, na to jistě nepomyslela žádná. A přesto se stalo právě to.

Roku 2015 byl ve Vídni objeven rukopis Horváthovy rané hry z roku 1924. Jakkoliv (nebo právě protože?) se jedná o dramatikovu juvenilii, obsahuje v zárodku všechna jeho pozdější obsedantní témata. Sledujeme rej jedinečných, a přece tak zaměnitelných (totiž někoho neustále připomínajících) figur v činžovním domě, metafoře světa, jemuž z prvního patra „šéfuje“ chromý majitel a lichvář Lehmann a který lze opustit jen jediným východem. Dějové linky se zdvojují a prostorem hry zní znepokojivý refrén: „Kdo za to může? Nikdo!“ Moderní hra, jejíž narativní postupy jako by odpovídaly fyzikálním teoriím paralelních vesmírů či efektu motýlích křídel. Není-li každý dobrý skutek oceněn a každý špatný potrestán (jak nás učily středověké morality typu Everymana / Jedermanna, k němuž je Horváthův Niemand v jistém smyslu ironickým pandánem), záleží ještě na tom, co konám? A jak se to v takovém světě má s Bohem? Nedeleguji na něho povětšinou své vlastní slabosti a neúspěchy? Horváthovské imperativy jsou často imperativy biblickými: Víra, naděje, láska (jak se ostatně jmenuje jedna z jeho pozdějších her). Nikdo je vedle lásky a víry především hrou o naději – v těchto časech jako když najdeme. O naději, která trvá, dokud můžeme a dokážeme snít. Hru, kterou se neostýcháme řadit mezi „horké novinky“, s naším souborem nazkoušela režisérka Aminata Keita, a to v české premiéře – když ta světová proběhla v září 2016 ve vídeňském Theater in der Josefstadt v režii Dušana D. Pařízka.

Tři otázky pro režisérku Aminatu Keita: