zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Jan Klata: Shakespeare je naprosto současný

Režisér Jan Klata

autor: Martin Špelda  

zvětšit obrázek

Polský režisér Jan Klata patří nejen ve své vlasti mezi nejpozoruhodnější současné tvůrce. Před lety na sebe přitáhl pozornost inscenací Hamleta, kterou realizoval v gdaňských loděnicích. O deset let mladší inscenací Hamleta, kterou realizoval v Německu, mohli vidět i čeští diváci na plzeňském festivalu. Jan Klata společně s dramaturgem Sebastianem Majewskim proslul zejména svou několikaletou prací v Starém divadle v Krakově. Za pár let zde prostřednictvím tematizovaných sezón, které se soustředily především na velká jména polské kultury, vybudovali pozoruhodnou divadelní oázu, uznávanou nejen místní odbornou i laickou veřejností, ale i zahraničními kritiky. Před časem byl z postu uměleckého šéfa divadla z politických důvodů odvolán. Možná i díky tomu si našel čas režírovat v Čechách,
konkrétně v Divadle pod Palmovkou. Společně s českými herci zde připravil inscenaci Shakespearovy hry Něco za něco.

  • Co konkrétně Vás přimělo přijmout nabídku k režii v Divadle pod Palmovkou?
    My jsme sem byli v roce 2016 pozvaní na festival PalmOff Fest s mým donedávna mateřským Starým divadlem z Krakova. Tehdy nás nadchlo, co se tady děje, byli jsme úžasně přijati publikem. A tak jsme se rozhodli k tomu, co zde probíhá, přispět ještě větší mírou. Přiznám se, že jsem v Praze nikdy předtím nepracoval, i když jsem působil na spoustě různých míst, od Moskvy po Německo, a spolupracoval jsem s více než s deseti národnostmi herců. A je pravda, že byť jsem už ve středním věku, pořád mám v sobě pořád radostné očekávání a zvědavost, která mě nutí hledat nové impulsy.
  • Shakespeara jste režíroval za svou kariéru víckrát. Byl to Váš nápad, že jednu jeho hru budete realizovat i v Praze?
    Shakespeare je pro mě asi ten nejdůležitější autor. Z těch čtyřiceti inscenací, které jsem režíroval, jsem se s ním potýkal několikrát. Mou asi třetí inscenací byl Hamlet v gdaňské loděnici, čili site-specific mimo divadelní sál. Koho to zajímá, může vidět představení na internetu. O deset let později jsem dělal Hamleta v Bochumi v Německu. Byla to práce se stejným textem, ale výsledek byl úplně jiný. Dále jsem měl možnost v Rakousku krátce pracovat na Richardu III., ve Starém divadle jsem inscenoval Krále Leara, který se pak hrál na benátském Bienále. V Drážďanech jsem dělal Tita Andronica a ve slavném moskevském MCHAT Macbetha. Takže mám k Shakespearovi dost silný vztah. Myšlenka, že bych právě v Praze mohl realizovat Něco za něco, vznikla z našich rozhovorů s paní dramaturgyní a panem ředitelem Divadla pod Palmovkou, a za tu spolupráci děkuji. Je to velmi náročný, těžký a svým způsobem tajuplný text. Kritici a znalci literatury se shodují nad tím, že je to problematický text, tzv. problémová hra. Jako by i další Shakespearovy hry nebyly problémové! Myslím, že tohle označení je takový výraz bezradnosti nad tím, co je v tom textu obsaženo. Byl totiž napsán v takovém zvláštním období Shakespearova života, byl už tehdy schopný zapsat cokoli, ale zároveň to bylo období, kdy jako by nevěděl, jestli je život směšný nebo strašný. Takže to není ani tragédie, ani komedie. Je to hra, která se někdy velmi rychle a ve velmi překvapivých momentech mění z tragédie v komedii a naopak. Myslím, že právě v tom je ta hra velmi současná. Stačí se rozhlédnout po politickém životě nejen v naší části Evropy, ale i ve Velké Británii, nebo ve Spojených státech - a zjistíte, že vlastně nevíme, zda se nad stavem světa smát nebo plakat.
  • Je nějaké téma v této hře, které jste se rozhodl v inscenaci akcentovat?
    Shakespeara je pro dnešní dobu překvapivě aktuální. Je to příběh o světě, který je natolik permisivní, tak zkorumpovaný, že ani sám neví, co s tou svojí liberálností dělat. A je o lidech, kteří se vůči tomu světu, který je velmi marný, a zároveň tak plný volnosti, vymezují, protože s ním nesouhlasí. Je to celé o té neschopnosti poradit si se svou svobodou, z níž pak někteří vyvozují velmi radikální důsledky. Je to o hrůze světa, ve kterém máme tolik možností volby, že si pak buď nevybereme nic, nebo si vybereme tu nejhloupější možnost. Jsou tu dvě postavy, kterých se to nejvíce týká – Isabella a Angelo. Oni, každý z jiných důvodů, ten svět odvrhují, odmítají, protože jsou ideoví. A chtějí ho napravovat. Ovšem je otázka, nakolik je možné opravovat svět, nakolik je možné lidi silou měnit v anděly. Takže jsou to naprosto současné problémy, současné otázky. Protože mám pocit, že v roce 2018 máme v našem – západním - světě více svobody, více než kdykoli předtím, ale je otázka, co s tou svobodou děláme. A na to je třeba odpovědět individuálně. Takový tedy byl pro nás při přípravě inscenace výchozí bod.
  • Jak se vám pracovalo se zdejšími herci?
    Musím říci, že pro herce byla tahle práce neobyčejně náročná nejen po psychické, i fyzické stránce. Protože to je senzuální, tělesný text, který se na jedné straně zabývá normováním sexuality, a na druhé straně je velmi erotický. A proto také je tělo herce mimořádně důležitým, úplně základním prvkem inscenace. Zdejší herci jsou ovšem velmi vstřícní, otevření, a velmi pracovití a tvůrčí. Takže jsem rád, že jsme společně podnikli tohle dobrodružství. A budu rád, když se na jeho výsledek přijdete podívat.

    www.divadlopodpalmovkou.cz

    29.1.2018 17:01:17 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory
  •