zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zbigniew Kalina: Snažím se divadlo moc neprožívat…

Zbigniew Kalina

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Herec Zbigniew Kalina tvrdí, že divadlo moc neprožívá. To ovšem neznamená, že by mu nevěnoval veškerou svou energii. Je opravdu všestranný, hraje, zpívá a tančí, a má i dar humoru. O jeho kvalitách svědčí mj. několik diváckých ocenění (například opakované prvenství v anketě o nejlepšího herce v příbramském divadle, a také Cena Thalie pro umělce do 33 let). Jako herec na volné noze prošel pěknou řádkou divadel, od Ostravy po Karlovy Vary, od Liberce po České Budějovice, a má na kontě na osmdesát rozmanitých rolí, nepočítáme-li záskoky. Od roku 2012 obléká dres Městských divadel pražských, kde si už zahrál deset rolí.

  • Pokud se nepletu, začínal jste u muziky. Máte za sebou dva cykly výuky na klavír. Kde se ve Vás vzala taková zodpovědnost?
    Kdepak u mě! Za všechno může máti, to víte, občas u mě seděla s vařečkou nebo opaskem, abych řádně cvičil…
  • Maminka byla učitelka?
    To ne, ale asi si uvědomovala, že by se mi to někdy mohlo hodit. Zpětně jí musím poděkovat, protože jsem hru na klavír už na divadle xkrát využil. Začátky ovšem byly skutečně krušné. Pořád jsem křičel, že vůbec nechápu, jak můžu číst z notové osnovy pro pravou ruku a zároveň i pro levou, když mám jen jedny oči. To se prostě nedalo stihnout, koukat nahoru, dolů a ještě na ruce… Postupně se to naučíte a v mém případě to občas využijete.
  • Základ znalostí o partituře máte, a to je důležité pro zpěv…
    To je na tom nejlepší. Těžím z toho dodnes, protože si tak mohu lépe odvodit druhé hlasy, Hlasovou výchovu jsem měl už na základní umělecké škole. Zpěv mě na ní bavil daleko více, byl pro mě jednodušší a příjemnější než zmíněný dril u klavíru.
  • Jak říkáte, tato Vaše průprava „se hodí“. Pokud se nemýlím, pěvecké role převažují?
    V Městských divadlech pražských trochu ano. Při každoročních pohovorech jsem to už vedení trochu vyčítal. Obsazují mě převážně do hudebních kusů – Bedřich Smetana: The Greatest Hits, V+W revue, Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, a nejnověji v připravované inscenaci 60´s aneb Šedesátky. Ne že bych tím výrazně trpěl, ale šel jsem do MDP s tím, že tu budu hrát činohru. Ta mě baví podstatně víc. A na volné noze jsem dělal hodně hudebních věcí. Tak snad v příští sezóně budu hrát v inscenaci postavu, která se na jevišti neklátí a nezpívá (Smích.).
  • Možná by to chtělo počkat dva roky, to budete mít čtyřicet - třeba dostanete činoherní roli jako dárek?
    Já raději dárky typu thajská masáž nebo pozvání na večeři (Smích.). Ale opravdu zpíváním nijak zvlášť netrpím. Nejsem herec, který by divadlo nějak řešil a prožíval. Rád dobře odvedu svou práci, ale ještě raději jdu domů, a žiji si svůj život. Snažím si udržet odstup. Což se mi daří střídavě.
  • Vraťme se k počátkům, k Vašemu dětství. Pocházíte ze Slezska, kde se hodně zpívá, jak v kostele, tak i v hospodě, když to hodně zjednoduším. Co u Vás převažovalo?
    Od malička jsem byl veden jako křesťan, byl jsem pokřtěný, mám za sebou první svaté přijímání, nemám za sebou biřmování. Pravda je, že když přijedu za maminkou do Orlové, občas s ní jdu na mši. V kostelech moc nezpívám, tam mají pro zpěv jiná pravidla. I když v Orlové máme na místní poměry výbornou varhanistku, která hezky čistě zpívá, jen hraje ve zvláštním tempu, kterému moc nerozumím, takže mě to trochu znervózňuje. Chodíme samozřejmě na polské mše.
  • Vystudoval jste gymnázium s polským jazykem vyučovacím a pak jste absolvoval Herecké studio Mileny Asmanové při Národním divadle moravskoslezském v Ostravě se zaměřením na muzikál. Nakonec jste ovšem z Ostravy zamířil do Českého Těšína…
    V žádném ostravském divadle jsem nikdy v angažmá nebyl, vždycky jsem tam hostoval, a to i při studiu. Vypomáhali jsme v menších rolích v Národním divadle moravskoslezském, ale už tehdy jsem měl hostovačku v Komorní scéně Aréna v Ulenšpíglovi. Dva roky jsem působil v Českém Těšíně. Pak se tam změnilo vedení, které se rozloučilo s některými herci, jichž jsem si vážil a považoval je za osobnosti. Právě od nich jsem se měl ještě hodně co učit, tak jsem si řekl: Co bych tady tvrdnul?, a šel jsem. Nicméně, při tomto angažmá jsem poznal, jak to v angažmá naoblasti chodí. Dosud tam jezdí po celé republice s Ferdou Mravencem a Sněhurkou. A to už tenkrát, když jsem hrál v těch inscenacích, jsem měl kostým propocený sedmi předchůdci… Doteď mám v Těšíně spoustu přátel, jak na české tak i na polské scéně.
  • Hrál jste v polštině?
    Ne, byl jsem na české scéně. Nakonec jsem se s kamarádkou z gymplu rozhodl, že spolu vycestujeme do New Yorku. Slíbili jsme si to už dávno, a můj odchod z divadla tomu nahrál. Byla to úžasná věc. Dal jsem výpověď a hned druhý den jsem si šel zajistit víza a koupit letenky. V New Yorku jsem byl půl roku, jak to tak bývá, protloukal jsem se tam různě, myl jsem tam nádobí, pingloval…
  • Předpokládám, že v rámci polské menšiny?
    Ano. Poláci vytvářejí partu, drží tam pohromadě a skutečně to funguje. První dva týdny jsem nemohl o práci zavadit, chodil jsem ode dveří ke dveřím, ťukal jsem, že budu dělat cokoliv, a pořád nic. Zabrousil jsem potom na Green point, kde jsou polské kavárny a restaurace, a bylo vyřešeno. V jednom podniku jsem dělal kluka pro všechno, pak jsem pingloval na Manhattanu, prodával jsem knihy v polském knihkupectví, bylo to super.
  • Měl jste možnost si tu zemi procestovat?
    Hodně jsem makal a chodil do jazykové školy. Na podrobnosti se mě raději neptejte. (Smích.) Moc jsem toho nenacestoval, ale upřímně řečeno, ten půl rok jen v New Yorku mi vůbec nevadil. Bylo tam tolik vjemů a tolik událostí. Broadway, kam jsem chodil na hodně představení a na koncerty – dal jsem si i tamní filharmonii.
  • Představuje pro Vás Amerika nějakou zkušenost?
    Jejej… Minimálně si uvědomíte, že i když neumíte jazyk, tak se uživíte a můžete žít celkem hezky. Jinak nevím, v podstatě jsem nikde jinde, kromě krátkého výletu do Las Vegas, nebyl. A to také není klasická Amerika, to je kvintesence kýče, ale na dva dny je to super výlet. Žádnou jinou Ameriku jsem nepoznal. O letošních prázdninách poznám Boston a ještě sever New Hampshire, protože právě tam mám kamarádku, se kterou jsme poprvé vycestovali. Ona na rozdíl ode mě tam dělá lékařskou kariéru, šéfuje na oddělení paliativní péče, stará se o umírající lidi, což není radostné povolání, ale nesmírně záslužné… V daném oboru je velkou kapacitou.
  • Vy už ovšem v divadelním světě máte také dobré jméno. A oslovují Vás k hostování z různých divadel. Domovskou scénou jsou pro Vás Městská divadla pražská. Jaká byla Vaše cesta sem?
    To je velmi vtipná historka. Petr Svojtka (režisér, umělecký šéf MDP – pozn. red.) se jel podívat do Plzně na nějakou reprízu muzikálu Monty Python’s Spamalot (2010). Musím podotknout, že jsem ho speciálně nezval. Ale tenkrát se přihodilo, že jsem dokonce nehrál své postavy (v podstatě pěti role). Byl jsem jediný, kdo byl alternovaný. Stalo se, že Honza Kříž měl kolizi s představením v jiném divadle, tak mě poprosil, abych za něj udělal záskok v jeho roli. Ten den jsem poprvé a naposledy hrál jeho roli, a v té mě viděl Petr Svojtka. A na to konto mi nabídl práci v Městských divadlech pražských.
  • Existuje takový herecký titul – záskokář, všechny produkce vědí, že je to typ herce, který je schopen zaskočit jakoukoli roli. Vám se to přihodilo jednou, a bylo to osudové…
    S Petrem Svojtkou jsme se sice znali, ale nebylo to o tom, že bychom se namlouvali do angažmá. Když jsem odcházel z Příbrami, kde jsem strávil hodně let, konstatoval jsem, že jediné, co mi zbývá je obvolat či napsat některým režisérům, že jsem na volné noze – a třeba pro mě budou mít nějakou práci… Mezi těmi oslovenými byl i Petr Svojtka, jeho nabídka přišla tak rok potom, co jsem byl na volné noze. A jen k těm záskokům. Znám herce, kteří je berou jako radostnou adrenalinovou záležitost. Já je nesnáším! Jsem z nich vždycky na nervy. Přesto kolegové mi říkají, že vypadám, jako bych si je užíval. Tak asi klamu tělem.
  • První inscenaci, kterou jste v MDP dělal, je Kancl?
    To už budou čtyři roky. Mám tuto inscenaci rád, je to takový druh britského humoru, který každý nemusí rozdýchat, ale já si to užívám. Dokonce v něm hraji člověka (smích) – oproti jiným inscenacím, kde se např. stylizuji do klauna (August, august ….), nebo hormona Estrogena (Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách). V druhé jmenované inscenaci taky hodně zpívám, režisérovi Mirku Hanušovi se to skutečně povedlo. Má obrovský talent a čuch pro situaci a jistý druh slovního humoru. V čem skutečně vyniká a je geniální, jsou texty písní, které přebásní. Jeho texty mají neuvěřitelný přesah, jsou vtipné, hravé a mnohdy zároveň dojemné, a to každý neumí.
  • Nejnověji je před Vámi premiéra inscenace 60´s Šedesátky, kde se také hodně zpívá.
    Nyní jsme v plném proudu zkoušení, premiéra bude 10. června. Máme za sebou korepetice, právě děláme choreografie s Martinem Packem. Je to další autorské představení Jirky Janků a Petra Svojtky. Hra se odehrává v současnosti, jsou tam jen takové vstupy, seance, které by měly přiblížit atmosféru šedesátých let. Takže se samozřejmě můžete těšit na písničky ze šedesátých let, nejen české, ale i zahraniční - Beatles, David Bowie, Louis Armstrong.
  • Patříte k hercům, kteří mají nějaký sen jako Hamleta?
    Proboha, jen to ne. Ne! Ne! Ne! Vůbec ne. Snažím se divadlo moc neprožívat, beru to s nadhledem. Ze zásady se na nic moc netěším. Protože s tím mám špatnou zkušenost. V začátcích jsem se na nějakou práci těšil, a pak to nedopadlo dobře. Stává se, že děláte s nějakým režisérem, všechno je prima, po delší době se zase potkáte při jiné práci, říkáte si super, bude to fajn, a ve výsledku průšvih. Možná ani ne to představení, ale třeba nepříjemné zkoušení. Těch faktorů, které musí do sebe zapadnout, aby práce těšila, je prostě strašně moc. Zkrátka, nikdy nevíte, co bude, do čeho jdete, takže se nevyplácí na něco se příliš těšit.
  • Jaké je to, když do stálého souboru přicházíte jako host? Jak vnímáte místní kolegy?
    Přiznám se, že mi pozice hostujícího herce vždy naprosto vyhovovala. Přijdu, udělám si svou práci, pokusím se ji odvést co nejlépe, a zase jdu. Hostoval jsem v hodně divadlech, všude se ke mně chovali nesmírně hezky. Nikdy jsem neměl sebemenší problém s alternací, jak to mnohde bývá. Na pohodu během hostování jsem měl vždycky štěstí. Hostovačka je přínosem finančním, ale také nezanedbatelným z hlediska duševní hygieny. Protože, marná sláva, v angažmá se pohybujete mezi stejnými lidmi a stejnými režiséry. Super je vypadnout, podívat se, jak se pracuje jinde. Pak můžete srovnávat a třeba si i zpětně uvědomit, že u nás něco funguje lépe, a tak si toho více vážit.
  • A každé divadlo má také jiný typ diváků…
    Tady naštěstí máme diváky pořád, a je jich dost. To je luxus, kterého si nesmírně vážím. Že lidi chodí. Např. v Příbrami, v Těšíně nebo ve Varech jsme museli často o diváky bojovat, mnohdy tam byla přesilovka. Hráli jsme třeba Largo desolato od Václava Havla pro dvanáct lidí, to byl smutek. Takže po těchto zkušenostech si opravdu nesmírně vážím toho, že máme plno. K tomu je tu skutečná parta, což je vzácné - super lidi. V celku je to tady pohodové…

    Zbigniew Kalina
    Narodil se 3. 8. 1979 v Karviné. Po dokončení gymnázia začal studovat v Hereckém studiu Mileny Asmanové při Národním divadle moravskoslezském v Ostravě se zaměřením na muzikál. Po jeho absolvování získal nejprve angažmá v Těšínském divadle, později v Městském divadle Karlovy Vary, v Divadle A. Dvořáka Příbram, kde získal čtyřikrát cenu diváků pro nejoblíbenějšího herce. Objevil se v širší nominaci na Cenu Thálie 2007 za roli Halibuta v inscenaci Pension pro svobodné pány. V roce 2008 získal Cenu Thálie pro mladého činoherce do 33 let a Cenu Českého divadla 2010 za nejlepší mužský herecký výkon v roli Malvolia v inscenaci Večer tříkrálový. Od roku 2012 je v angažmá v Městských divadel pražských. Hostoval v Hudebním divadle Karlín, divadle Aqualung, divadle Kalich, Klicperově divadle v Hradci Králové, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Jihočeském divadle, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a Šaldově divadle Liberec.

    22.5.2017 09:05:46 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •