zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Petr Štěpán: Každá překážka mě posouvá dál …

Petr Štěpán

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Herec a scénárista Petr Štěpán usedl k diktafonu v celé své rozložité fysis. Jak sám říká, patří mezi „prostorově velké lidi“. Zavzpomínali jsme si, že naposledy jsme si povídali v roce 2006. Tehdy v muzikálové baladě Koločava ztvárnil roli Nikoly Šuhaje, kterou alternoval s kolegou Stanem Slovákem. Dnes spolu s ním a s dramaturgem Janem Šotkovským vytvořili bláznivou féerii s písněmi nejslavnější skupiny všech dob – Bítls. Petr prozradil, jak se mu pracuje s režiséry Stanislavem Mošou a Stanem Slovákem… Došlo i na bilancování. Petr Štěpán absolvoval JAMU před 21 lety a dnes tu působí jako pedagog, takže s některými žáky se posléze setkává i na jevišti Městského divadla Brno.

  • Vloni jste měl dvacet let od absolutoria na JAMU.
    (Smích.) To je pravda, nějak to rychle letí.
  • Pokud se nepletu, na JAMU jste se vrátil jako pedagog?
    Před čtyřmi roky jsem otevíral svůj první ročník v oboru muzikálové herectví. Pamatuji si jako dnes, jak mě kolega Igor Ondříček zatahal za šos po nějaké premiéře, a jen tak šplíchl mezi řečí: „Nechceš na JAMU učit herectví?“ „Klidně,“ opáčil jsem. Dali jsme se dohromady s Mirkem Ondrou, prošli konkurzem, a dnes ta děcka končí, a někteří dokonce hrají i v Bítls a v Chaplinovi. Jeden z mých studentů dokonce hraje hlavní roli Chaplina, takže jsem dojatý. Když se ohlédnu zpět, jak jsme je přijímali na JAMU – byli to mladí, trošku neohrabaní lidi, koukali na všechno vyjeveně, a dnes jsou to kolegové… Stojíme vedle sebe na jevišti a já z toho mám krásný pocit.
  • Zmínil jste přijímací řízení. Asi není snadné rozeznat talent, a třeba sdělit uchazečům, že neprošli?
    Určitě je to o životě. Ať už daného uchazeče přijmeme nebo nepřijmeme, tímto způsobem rozhodujeme o jeho osudu. Když vezmu někoho, kdo není talentovaný, a kdo se školou prokouše a po čtyřech letech nedostane práci, pak je to špatně. Stane se, že je talentovaný zpěvák, ale herectví mu nejde, takže je jeho uplatnění velmi úzké. A co dál? Má vysokou školu, JAMU – to je fajn, ale co s tím? Když bude chtít dělat práci, která se netýká umění, pak mu to, že má uměleckou školu, moc nepomůže. A když nevezmete člověka, který může být výborný, jenom se zatím trochu hledá, je to zase špatně.
  • Kolik jich můžete přijmout?
    Většinou deset až dvanáct… Když se rozhodujete, musíte velmi ubrat ze svého osobního dojmu – např. něčím mi nevoní, ale je talentovaný, tak to musím skousnout. Nemůžete si připouštět osobní přístup. Pak přijdou tři čtyři roky "trápení", kdy chcete po žácích víc a víc, neustále je někam posouváte, a nakonec zjistíte, že vydáváte více energie než oni …
  • Jste na studenty přísný?
    Moji studenti říkají, že já jsem ta hodná máma a Mirek (Miroslav Ondra – dramaturg, pozn. red.) je ten přísný táta. Nebo naopak, že já jsem hodný táta a on je přísná máma. Tak si to nějak vymysleli. Mirek je hodně dusí za teorii. Což je určitě dobře, má jim co nabídnout, čerpá z velkých zkušeností z amatérského divadla, takže je dobrý praktik. Já jsem zas často až příliš měkký, ale když ucítím, že někdo moc machruje, ztrácí pokoru, to jsem pak velmi přísný.
  • Herec by měl mít odpovědnost vůči roli, režisérovi, kolegům, ale taky sám za sebe. Jak jsou na tom dnešní studenti?
    Těžká otázka. Stalo se, že za studenty přišel někdo z pražské muzikálové produkce, oni samozřejmě měli velké oči, svět jim ležel u nohou, ale nakonec se z toho vyklubali nějací podvodníci. Taková zkušenost je poučí, i tím se musí probojovat. Ale domnívám se, že jsou schopní se o sebe postarat.
  • Je pro ně obtížný přechod ze školy na profesionální scénu?
    Občas mám pocit, že když studenti ve čtvrťáku přičuchnou k velkému profesionálnímu divadlu, najednou pro ně školní produkce nejsou tak důležité. Baví je to, ne že by to chtěli nějak ošidit, ale ve chvíli, kdy hrají roli ve velkém divadle, s velkým orchestrem, kde je v hledišti sedm set lidí, je pro ně těžké, když se mají vrátit na školní scénu, kam občas přijde jen dvacet pět až třicet lidí.
  • Zmínil jste, že se se svými studenty setkáváte na jevišti. Mají u vás protekci při konkursech? Jaký je vůbec vztah pedagoga a studenta, když se stanou kolegy na scéně?
    Do zkušebny ani na jeviště vztah učitel žák rozhodně nepatří, to si nedovolím. Uznávám, že nejvíce se toho naučí v divadle, i když základ potřebují ze školy. Na šanci v divadle musí být každý připravený řemeslně i duševně, i svou fantazií, aby byl schopný nabízet. Nemluvím jim do toho, když zkouší. Dokonce jsem rád, když u toho nejsem, chápu, že by se mohli cítit špatně, když se na ně při zkoušení dívám. Takže vidím až výsledek, a tam je možné jim tu a tam poradit, popovídat si o roli. Já sám jsem rád, že tyhle vztahy fungují i se staršími kolegy. Prostě, je to taková taktní solidarita. Když jsem začínal, přišel za mnou např. Igor Ondříček, „Nespěchej tady s tím mluvením, vydýchej se a pak nasaď, tady se na to vykašli.“ Jednoduchá rada, ale pomůže. Vzpomínám na Erika Parduse nebo Jirku Tomka, kteří mi také několikrát poradili… Přijde mi to úplně normální, žádné povyšování, nikdo neví všechno – a hlavně pohled zvenčí je jiný. Takže, to co pomáhá mně, praktikuju i se svými studenty Naznačím jim, předám zkušenost… Ne, že bych s nimi roli rozebíral, ale snažím se pomoci. Udělal bych to, i kdyby to nebyli mí studenti.
  • Pokud si vzpomínám, někteří pedagogové, např. Boris Rösner chodil se svými studenty na pivo. Jak jste na tom vy?
    Často je mi to vyčítáno, že s nimi žiji víc, než bych měl. Když jsou to mí žáci, tak bych prý měl držet nějaký odstup. Zásadně s tím nesouhlasím, myslím si, že je dobře jít s nimi na pivo. Spousta věcí se tak předá jednodušeji než na hodině ve škole. Po pár pivech zjistíte, že studenti mají nějaký problém, což samozřejmě ovlivňuje jejich herecký projev, ať už jsou to události v rodině, zamilovanost, rozchod, nemoc atd. Nejde to tak, že přijdete na hodinu a spustíte: „Milí zlatí, gestus je, když…“ To je k ničemu, takové věci si mohou přečíst v knize. Výuka herectví je specifická tím, že vyžaduje velmi blízký kontakt, ale je třeba hlídat, aby člověk nepřekročil nějakou hranici. Mám velkou radost z toho, když vidím, že žáci fungují, podaří se jim něco, co dříve nešlo, dokážou se poprat se svými problémy. Těšíme se z toho spolu.
  • V rozhovoru před jedenácti lety jsme spolu mluvili o inscenaci Koločava - „Je to o velkém srdci, a to by mohlo divákům z jeviště zavonět.“ To myslím vystihuje i Vaši pedagogickou práci. Pojďme ale připomenout ještě Vaši práci scénáristickou a hereckou. Tato dvojí funkce se u Vás propojila i u poslední inscenace Bítls. Jak vznikala?
    Bítls vznikali ve třech lidech. Kromě mě se na textu podílel Stano Slovák a Honza Šotkovský. Vlastně se nedá říct, kdo konkrétně je autorem čeho. Samozřejmě Honza Šotkovský je dramaturg, tím pádem je z nás nejlepší teoretik, má toho hodně načteného. Stano je režisér, má úplně jiný pohled na text, vidí ho spíš zpracovaný na jevišti. Ale to neznamená, že by neměl přínosné nápady. Zvlášť v začátcích, kdy se rodilo téma, právě on hodně vymýšlel. Mě nejvíc baví dávat texty a nápady do formy dialogu. Nic z toho, co jsem přiblížil, není úzus. Když se budeme bavit konkrétně o Bítls, největší část toho vznikla, když jsme s Honzou Šotkovským odjeli na chalupu, tam jsme vytáhli svoje nápady napsané na papíře a začali to dávat do kupy.
  • Jaký je Váš vztah ke skupině The Beatles?
    Pocházím ze Šumperka, když jsem dorůstal do teenagerovských let, dostal jsem se k zahraniční hudbě, jako The Beatles, Pink Floyd, Jethro Tull, Roling Stones… A do dneška vidím, že The Beatles jsou prostě nadčasoví. I když jsem nikdy nebyl jejich zarytý posluchač. Mám pocit, že jsem od nich poprvé slyšel White album. Mě brali nejvíce U2, pak třeba Red Hot Chilli Peppers a jím podobné kapely, a taky Yes, Pink Floyd, Jethro Tull, ty jsem měl hrozně rád.
  • Pojďme k příběhu hry Bítls…
    Hlavní hrdinové jsou tři kluci z malého města na Jižní Moravě… Hrají Beatles a chtějí být jako oni, tím se rozvíjí jejich příběh, je to jakási show, do toho fabulujeme, vymýšlíme si. Naše inscenace není životopisným muzikálem, pouze se Beatles inspirujeme.
  • Byl pro Vás výběr písní náročný?
    Postupně, jak vznikal příběh, do toho začaly písničky zapadat, buď tím, jak doplňují příběh, nebo svou náladou. Texty jsme nechali v originále, v podstatě nám to zapadalo jedno do druhého snadno. Je to taková všehochuť, od Love Me Do, až po náročnější jako Norwegian Wood. Např. Ringo požádá kluky o pomoc, aby si mohl zahrát na bicí, logicky nám tam významově zapadla With a Little Help from My Friends. Logicky mezi námi docházelo i k rozepřím, někdy se muselo škrtat. Prostě normální tvůrčí debata.
  • Jaké jsou ohlasy od diváků?
    Přicházejí se pobavit, a to se daří. Potkal jsem diváky, kteří léta 1967 – 68 osobně zažili. Konstatovali, že museli na konci zamáčknout slzu. Příběh tak trochu ilustruje danou dobu, má v sobě esenci dobové nálady, včetně prvků tupých zasedání na MNV, papalášů, kteří rozhodují, kdo může vystupovat či ne, atd.
  • Z Beatles v inscenaci vystupuje pouze Richard Starkey...
    Jedna z našich smyšleností… Roku 1912, jistý Josef Stárek,dědeček Ringa, chtěl odplout Titanikem do Ameriky, ale opil se v přístavu, nestihl se na Titanik nalodit, zůstal v Liverpoolu, a díky tomu se Ringo narodil. Náš příběh přivádí Ringa na Moravu, kde hledá své kořeny. K tomu jsme přidali muziku, která vyvolává nějakou nostalgii, vzpomínky…
  • Za dobu své profesionální kariéry jste spolupracoval s mnoha různými režiséry, Hanou Burešovou, Romanem Polákem, Stanem Slovákem, Stanislavem Mošou… Jak vnímáte jejich režijní styly?
    U druhé až třetí inscenace začnete režisérské tahy chápat, tak jako herec se může často opakovat v gestu, je to stejné i u režiséra. Má nějaký svůj rukopis, a ten se nějakým způsobem opakuje. Není na tom nic špatného, tak je to dané. Do nekonečna vymýšlet něco nového, to rozhodně nemusí být ta pravá cesta, zejména když se to dělá jenom proto, aby to bylo jinak. Musím říct, že Standa je ve své podstatě velký filosof. Když jsme zkoušeli Čechova, stalo se, že mě po dlouhé době přistihl jako režisér při něčem, že mi nešlo, co jsem neuměl zpracovat, pochopit, co se po mě chce. Nemluvím o tom, že bych neuměl text…
  • … je to o chápání role?
    Ano. On po mně chtěl nějaké vyjádření věty, a já jsem se zasekl. Najednou mi to nešlo. Měl jsem pocit, že vím, jak na ty věci, jak to technicky udělat. Ale najednou jsem u krátké pasáže nevěděl, jak na to. Tento okamžik mě vlastně nakopl. Uvědomil jsem si, že taková překážka mě posouvá dál. Protože jinak se dostává člověk do stereotypu. Režisér vás velmi často používá na určitý záměr. Což samozřejmě svádí k tomu, že člověk používá stejné prostředky, a funguje to. Ale když se najednou objeví nějaká věc, na kterou člověk nestačí, je třeba zapracovat. To se třeba stalo u Stana, kdy jsme dělali Evangelium o Marii. Tam byla velmi důležitá technika zpěvu, a já najednou zjistil, že mi nestačí dech. Bylo to velmi těžké zpívání, a já musel zabojovat, trénovat, aby mě to posunulo někam dál…

  • Petr Štěpán
    Rodák ze Šumperka vystudoval herectví na brněnské Jamu, absolvoval v roce 1996 rolí v Gogolově Revizorovi. Od roku 1996 je v angažmá v Městském divadle Brno, kde hraje jak v činohrách, tak muzikálech. Rád vzpomíná na tyto role: Cassio (Othello), Le Bret (Cyrano z Bergeracu), Alexej Bulanov (Les), Romeo (Romeo a Julie), Algernon Moncrieff (Jak je důležité míti Filipa), Vilém (Máj), Valentin Coverly (Arkádie), Kníže Zvjozdič (Maškaráda), William Cecil (Marie Stuartovna) a další. Z muzikálového repertoáru má rád role Riffa a Bouráka ve West Side Story, Pribinu v Radúzovi a Mahuleně či Atlanta v Babylonu, Javerta v Bídnících. Je držitelem Ceny Thálie 2007 za postavu Darryla v muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Momentálně jej v MDB můžete vidět např. v dvojroli Viktora a Boutona v Broukovi v hlavě, Neda Alleyna v Zamilovaném Shakespearovi, Joea v Sugar!, Macka Senneta v Chaplinovi ad. Zahrál si v několika seriálech a televizních filmech, např. v Cestách domů, Četnických humoreskách, Na lavici obžalovaných, Škodná či Eine Kleine Jazzmuzik či v několika pohádkách. V roce 2014 byl nominován za hlavní roli ve dvoudílném snímku Poslední cyklista režiséra Jiřího Svobody na mezinárodním televizním festivalu Golden Nymph Awards v Monte Carlu v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon.
    Kromě MDB hrál také v Divadle u stolu, Divadle pod Palmovkou, či v Městském divadle ve Zlíně.
    Zadáno pro Městské divadlo Brno .

    15.5.2017 23:05:10 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory