zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Václav Šanda: Na malém prostoru Činoherního klubu mi je lépe…

Václav Šanda

autor: archiv   

zvětšit obrázek

S hercem Václavem Šandou jsme se v redakci poprvé setkali v jeho sedmnácti letech. Tehdy coby čtenář portálu Scena.cz zaslal otázku v NetHovoru své současné kolegyni Ivaně Chýlkové. Následně byl vylosován jako vítěz o dvě vstupenky na inscenaci Absolvent Studia Dva. Svět je malý a nikdy nevíte, kam vás osud nebo Bůh zavede… Sedíme spolu v restauraci Činoherního klubu v Praze, vzpomínáme na jeho zkušenosti s recitováním poezie, další z našich společných průsečíků. Postupně se dostáváme ke studiu na DAMU, k hereckým rolím, k angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav a samozřejmě k práci pod režijním vedením Ladislava Smočka a Ondřeje Sokola. Václav Šanda pozorně naslouchá otázkám, odpovídá naprosto přirozeně a se zaujetím. Za necelou hodinu se promění v postavu Egmonta Clausena v inscenaci Před západem slunce, kde ztvárňuje syna Petra Nárožného ve vypjaté rodinné situaci spolu s Danou Černou, Ladou Jelínkovou, Pavlem Kikinčukem a dalšími…


  • Na začátku Vaší herecké cesty bylo recitování poezie, jak jste na tom s tímto oborem nyní?
    Musím se přiznat, že už nerecituji, už na to není ten čas. Poezii jsem se hodně věnoval v době, než jsem se hlásil na DAMU. To byly mé začátky pod vedením paní Jany Urbanové v Krupce. Tehdy jsem se hodně věnoval poezii Ernsta Jandla (rakouský básník, dramatik a spisovatel – pozn. red.), s ním jsem vyhrával recitační soutěže. Dokonce mi pomohl dostat se na Recitační dny do Poděbrad, kde jsem nebyl v soutěžním klání. Pořadatelé mě oslovili, abych vystoupil před studenty herectví coby nadaný ochotník. Bylo to moc hezký víkend, protože jsem se tam seznámil se svými budoucími spolužáky z vyšších ročníků na DAMU.
    K básni od Ernsta Jandla jsem se pak vrátil na DAMU, kdy jsme měli umělecký přednes s paní Hanou Kofránkovou. A už jsem s tou básní neměl takový úspěch, jako když jsem byl ochotník. Snažil jsem se do ní vložit vše, co jsem se do té doby naučil. A tím jsem ji hodně zatěžkal.
  • Než jste se dal na herectví, vystudoval jste Arcibiskupské gymnázium…
    Nepocházím z praktikující rodiny, byť v sobě určitou víru, pro sebe pojmenovanou, mám. Gymnázium bylo super, má velmi dobrou pověst. Zejména hodiny teologie, které tam byly povinné dvakrát týdně, byly pro mě skvělé zejména pro celkový rozhled. Díky tomu mám povědomí o více náboženstvích, znám i příběhy z Bible.
  • Asi nebude náhodou, že jste se stal průvodcem jednoho dílu pořadu Cesty víry…
    To byla skutečně jen náhoda. Tehdy mě kontaktoval Otec Milan Badal (římskokatolický kněz, dominikán – pozn. red.), který je poradce arcibiskupa. Nabídl mi práci, ale jak se ukázalo, tak si mě s někým spletl. Za měsíc mi volal s omluvou a nabídl mi, zda bych nebyl průvodcem jednoho pořadu Cesty víry, který byl věnován stáří. Dramaturgii napadlo, že bude zajímavé, když ten díl bude uvádět mladý kluk z DAMU. Tehdy mi bylo kolem dvaceti let. Zažil jsem díky tomu zajímavé setkání se třemi devadesátiletými lidmi, každý z nich měl jinou životní zkušenost, jiný pohled na život. Moc rád na to vzpomínám.
  • Následně přišla filmová role Štěpána v Čertově nevěstě. Neobával jste se zaškatulkování do rolí Princů a sličných jinochů? Jak se Vás dotkla popularita?
    Ta mě myslím minula, a je to určitě dobře. V té pohádce vypadám úplně jinak než v civilu, mám tam delší odbarvené vlasy, a hlasově mě předabovali. Když se na tu pohádku dívám s odstupem, tak tam pro mě je někdo jiný. V době natáčení jsem byl v hereckém projevu takové neohrabané kuře.
  • Pojďme k Vašemu prvnímu angažmá – Městské divadlo Mladá Boleslav. Právě v Boleslavském divadle jsme se potkali na Gala večeru…
    Do Mladé Boleslavi mě nejdříve pozvala na premiéru inscenace Equus moje kamarádka herečka Veronika Kubařová. To bylo mé první setkání s MDMB. Od té doby jsem tam jezdil pravidelně a viděl velkou část repertoáru. Když nastalo rozhodování, do kterého divadla pošlu životopis ohledně angažmá, měl jsem Městské divadlo Mladá Boleslav na prvém místě. V té době se obměňovalo umělecké vedení, přišel tam Pavel Khek s Petrem Mikeskou, a to mě hodně lákalo. Oba pány jsem pozval do Disku …
  • … a tam jste měli dobrá představení.
    S režisérem Štěpánem Páclem jsme dělali Hosty, pak s Danielem Hrbkem, šéfem našeho ročníku, Les. No a oni mě pak pozvali na uzavřený konkurz.
  • A jak dopadl konkurz?
    Z konkurzu tehdy nevybrali nikoho. Pár týdnů na to mi ale zavolali, že jim onemocněl herec v souboru a že je nutné přeobsadit čtyři inscenace. A já se dostal do vysněného divadla.
  • Předpokládám, že vzpomínáte v dobrém?
    Na první angažmá se jinak ani vzpomínat nedá. Působil jsem tam tři a půl roku. Loni v červenci jsem tam měl poslední představení. Rád vzpomínám na roli Vévody z Chesiru, v Cantervillském strašidle Oscara Wilde v režii Petra Mikesky. To je žánr, který mě hodně baví. S Wildem jsem se mohl potkat znovu a to v inscenaci Jak je důležité míti Filipa v režii Pavla Kheka, ale to už jsem dostal nabídku do Činoherního klubu a nedalo se to časově skloubit.
  • A to už se píše Vaše další divadelní kapitola…
    Nejnověji mám za sebou v Činoherním klubu premiéru McDonaghových Katů (premiéra 6. prosince 2016, r. Ondřej Sokol – pozn. red.). To je výjimečná herecká inscenace. Poprvé jsem spolupracoval s Ondřejem Sokolem na inscenaci Americký bizon. To je hra o třech zlodějíčcích. Bylo pro mě velké štěstí, že mě Ondřej obsadil. Neznal mě, a v podstatě zariskoval. Na jevišti tak mohu sledovat souhru Martina Fingera a Ondřeje Sokola. Oba občas zaimprovizují. Ze začátku jsem se od nich dost vzdaloval, nechal jsem to na nich. Teď už sbírám odvahu a přidávám se.
  • Nebojíte se, že se při tom odbouráte?
    Někdy se to stane. Ale snažíme se to minimalizovat. Máme tam jednu scénu, kterou hrajeme pokaždé jinak, podle toho jak se momentálně cítíme. A to je velké dobrodružství. I když je to hra v podstatě vážná, je skvělé, že se diváci celou dobu smějí. A to více pak vyzní konec.
  • Jak se Vám postava Boba hraje? Byly potřeba nějaké životní zkušenosti?
    Jako jestli jsem někdy kradl? Ta postava má ještě další rozměr, je to kluk na detoxu, tedy smažka, která touží po tom někam patřit. Hrozně se chce zavděčit a ukázat, že je na něj spoleh. Snaží se být čistý, ale vzhledem k okolnostem dojde k jeho selhání. S něčím takovým osobní zkušenosti nemám, je to opravdu herecký úkol.
  • Vedle Ondřeje Sokola jste v Činoherním klubu pracoval i pod režijním vedením Ladislava Smočka?
    Velké díky posílám nahoru Michalu Pavlatovi. Jednou jsme se potkali na chodbě DAMU, dali jsme se do řeči a došlo i na Tramvaj do stanice touha, kterou tehdy měl režírovat pan Smoček. Zmínil jsem se, že ten text mám rád. Pan Pavlata mi prozradil, že do toho hledají mladého kluka, a dodal, že podle něj se na tu roli hodím. Přede mnou zavolal panu řediteli Procházkovi, ten mě pozval na druhý den, a dopadlo to tak, že mi pan Smoček roli nabídl. Následně jsem převzal po panu Pavlatovi roli v inscenaci Ujetá ruka. Pak už to nějak přirozeně plynulo. Začal jsem se alternovat v Ptákovině. Poté mi pan Smoček nabídl roli jsem v inscenaci Před západem slunce, kde hraju nejmladšího syna pana Petra Nárožného. Pak přišel Ondřej Sokol s Americkým bizonem. Po úspěšné premiéře Bizona mi bylo nabídnuto angažmá. A v době angažmá jsem nazkoušel s panem Smočkem Svatbu pozdního léta a s Ondřejem Sokolem Katy. Jediný s kým jsem dosud v Činoherním klubu nepracoval, je režisér Martin Čičvák.
  • Co pro Vás Ladislav Smoček znamená?
    Je to génius a legenda. Obdivuji jeho elán, současné a moderní myšlení. Představuje pro mě takovou Věc Makropulos. Je neuvěřitelný. Velmi ho obdivuji.
  • Můžete prozradit, jak Vás režijně vede?
    Mezi panem Smočkem a Ondřejem Sokolem není tak velký rozdíl. Myslím, že Ondřej velmi vychází ze školy pana Smočka. Je to vidět na inscenacích, ani u jednoho nemám pocit, že by byly nějakou režijní exhibicí. U obou je režie precizní, ale upozaděná vůči hereckému výkonu, a hlavně sdělení. Tohle je pro mě to nejdůležitější, mám to rád i jako divák. Musím vidět, že tam je herec na sto procent, a rovněž stoprocentně ví, co má dělat. To je patrné u obou. Pan Smoček, je víc precizní v tom, jak vidí celek hned od počátku. Má přesnou představu, do které člověka velmi nenápadně navede. Dělá to kolikrát i přes pohyb. Třeba vidí nějakou situaci jako obraz, kde figura, kterou ztělesňuji, uchopí během akce skleničku. Tento nápad řekne, já to udělám, a v ten okamžik se mi spojí, co tím myslel, co mám sdělit divákovi. Baví mě na něm i to, že i v případě, kdy hrajete menší roli, chová se k vám, jako by ta role byla hlavní. Herce v malé roli nenechá jen tak prošumět inscenací, aby tam byl jen do počtu. Zkoušíme právě Tanec bláznů, nebo-li Mumraj, jak se to jmenovalo původně. Tam mám opravdu malou roli ruského policisty. Hned při první zkoušce za mnou přišel se slovy: „Co my tady s tím policajtem vymyslíme?“ To mě baví. Setkal jsem se s režiséry, kteří stavěli na výkonu hlavní dvojice, a ostatní herci si svůj výstup museli v podstatě udělat sami, a režisér je jen trochu korigoval. Toto pan Smoček nedovolí. I u malých rolí má jasnou představu. A když herec dokáže naplnit jeho představu i na malém prostoru, tak je to pro oba velká radost.
    Ondřej to má dost podobné. Při zkoušení je kamarád, parťák, má jasnou představu, ale nespěchá na ní. Stačí mu, když je tam záchvěv, že herec pochopil, a on ví, že tam ten základ je a časem to vykrystalizuje.
  • Pokud vím, někteří režiséři vyžadují zásah na první dobrou. Jak Vám toto vyhovuje?
    To je pravda. Někteří režiséři, chtějí vidět výsledek hned, což je hodně stresující. Místo soustředění na výkon se zaměříte na to, abyste někoho nezklamal, abyste dokázal, že do inscenace nebo vůbec do divadla patříte, abyste přesně plnil zadání. V Činoherním klubu to tak nemám. Tady, když vás obsadí, znamená to, že Vás do té konkrétní role opravdu chtějí. Že si Vás pro tuto roli vybrali. V angažmá, zejména na oblasti, dostanete role, které byste ani hrát nemusel, ale nikdo jiný tam na ně nen. Zkrátka vám přidělí roli, a nic s tím nezmůžete. V Činoherním klubu je úplně jiný systém. Ale samozřejmě i tak o sobě při každém zkoušení pochybuju.
  • Věříte Činohernímu klubu?
    Stoprocentně. I když každé divadlo má své mouchy. Činoherní klub žije z určité tradice, myslím si, že ta tradice je pořád současná, aktuální.
  • Tradice zůstává, jen současnost se mění…
    Nedá se žít jen ze vzpomínek. I když tady se tomu asi nelze vyhnout. Občas se stane, že se udělá nějaký nostalgický krok. Ale z té tradice je nejdůležitější, že je stále kladen důraz na herce a herecký výkon. Tady jsou výjimeční herci, takže to nikdy nemůže být mrtvé divadlo. I když vychází z padesátileté tradice.
  • Činoherní klub je komorní, divák je na dosah. Jak to jako herec vnímáte – je to stresující, nebo v pohodě?
    Osobně jsem si vždycky myslel, že budu hercem velkých scén. V Činoherním klubu jsem poznal, že mi je na malé scéně lépe. V inscenaci Kati máme s Martinem Fingerem závěrečnou velmi vypjatou scénu. Něco mu říkám, on naslouchá, a najednou vidím, že Martinovi tiká oko. Tedy ne Martinovi, ale postavě Harryho. Vzhledem k tomu, že divák je hercům velmi blízko, vidí to. Vidí, že Harry, který je celou dobu nad věcí, najednou ztrácí pevnou půdu pod nohama. A zjistí to na základě tiku v oku. To mi přijde na malém prostoru skvělé. Ty detaily!!!
  • Od absolutoria DAMU Vás už dělí šest let. Cítíte se ještě oním hereckým kuřetem, jak jste zmínil na začátku?
    Ano. Za pár let asi už nebudu kuře, ale kohout. Kohout, který pořád hledá a neví …

    Václav Šanda
    Během studia na osmiletém církevním gymnáziu v Krupce začal navštěvovat dramatický kroužek, poté herecké studio v Teplicích a Ochotnický spolek Krupka pod vedením Jany Urbanové. Současně se zúčastňoval recitačních soutěží. Vystudoval činoherní herectví na DAMU, jeho pedagogy byli Daniel Hrbek, Apolena Veldová, Tomáš Pavelka a Tomáš Töpfer. Jeho absolventskou rolí v DISKU byl Host ve hře Hosté Oliviera Bukowského, Karp v Ostrovského Lese, a Posel v Euripidově Médee. Během studia začal hostovat v Činoherním klubu (Mladík ve hře Tramvaj do stanice Touha, Kovboj ve hře Ujetá ruka). Se svými přáteli nazkoušel v Café Teatr Černá labuť hru Neila LaButa Podoba věcí, kde si zahrál roli Adama. V prvním angažmá v Mladé Boleslavi si zahrál např. Limonádového Joea, Rytíře Hanse v Ondině, Denise ve Vraždě na faře, Happyho ve Smrti obchodního cestujícího, Dana ve Marberově hře Na dotek, či Toma v Tlustém praseti. Od ledna 2016 je členem pražského Činoherního klubu.

    27.2.2017 16:02:35 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •