zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Eva Daňková: Tady ve Zlíně mladí zdraví…

Eva Daňková

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Herečka Eva Daňková vzpomínala, jak během čtyř let vystřídala čtyři angažmá a přitom nám oběma zalévala dobré kafe a hostila mě i velmi dobrou vodou ze studánky. Přiznala se ke svým pochybnostem, které prožívala, když po absolutoriu nastupovala do Mahenovy činohry. Prý s obavami, co se bude dít po zbytek jejího hereckého života, když hned od začátku bude v souboru, kam se chodilo za odměnu na konci nějaké cesty... Nakonec se po zastávce v Uherském Hradišti a Olomouci vrátila do rodného Zlína. Prý nějak tušila, že už tady zapustí kořeny. Zavzpomínala na herecké partnery a nakonec došlo i na skvělá setkání na jevišti s několika kolegyněmi. Stranou nezůstala inscenace Srpen v zemi indiánů, poslední z dlouhé řady více nežli šedesáti rolí, mj. Její pastorkyně, Tramvaj do stanice Touha, Rok na vsi, Žítkovské bohyně, Malované na skle…

  • Nedá mi, abych se nezeptal – je nějaká spojitost mezi Vámi a dramatikem Oldřichem Daňkem?
    Podobně jako se slavným diskařem Ludvíkem Daňkem nejsme po přízni. Jde jen o shodu jmen. Ale prozradím vám jednu zajímavost- tenistka Lucka Šafářová, je moje druhá neteř – její babička a můj otec byli sourozenci! Na mou duši!... A Oldřich Daněk pro mě skutečně žádnou hru nenapsal. (Smích.)
  • Než jste vystudovala JAMU, maturovala jste na střední ekonomické škole. Zajímalo by mě, zda ještě ovládáte psaní strojem a těsnopis?
    Tehdy jsme se učili psát všemi deseti na psacím stroji, a to dodnes využívám při psaní na počítači. Dokonce se mi občas vybaví i nějaký ten znak z těsnopisu. Přestože to byla komunistická ekonomka, dodnes mi není cizí daňové účetnictví nebo daně z nemovitostí, přiznání k dani z příjmu atd.... Umím si napsat kupní smlouvu, pozvánku a další dokumenty, vyplnit formuláře, které jsou nutné pro praktický život...
  • …co opisování divadelních textů?
    Kdyby k tomu mělo dojít, tak bych raději u divadla dělala něco jiného, než přepisovala texty, byť mám státnice z psaní strojem. Ovšem v revolučním roce 1989 se mi tato dovednost celkem hodila (Smích.) Byla jsem v té době na JAMU ve 4. ročníku.
  • 17. listopad 1989 jste tedy prožívala v Brně…
    Byl to pátek. Seděla jsem v čekárně zubní ordinace. V ten den mě šíleně rozbolela osmička, tak mi ji zubařka vytáhla a ještě ten večer jsem seděla na stávkovém výboru a přepisovala pod vlivem mesocainu prohlášení, letáky, pozvánky a další…
  • A pak Vás čekalo první angažmá v Mahenově činohře?
    V ročníku nás bylo devět – tři holky a šest kluků. Celý náš ročník měl možnost ve čtvrťáku hostovat v menších rolích v Mahenově činohře. Pěti z nás pak nabídli po škole angažmá. Říkala jsem si, co budu dělat po zbytek divadelního života? Vždyť Mahenka bylo divadlo, kam se chodilo za odměnu, na konci nějaké cesty, kdy už jste něčeho dosáhli, něco jste předvedli.... A tak jsem přesto, bez nějaké větší zkušenosti, naskočila do velkého divadla. Za půl roku, na konci května nastala reorganizace, soubor rozpustili a polovina z nás musela odejít. Já taky.
  • A tak jste se přesunula do Slováckého divadla v Uherském Hradišti…
    Naštěstí jsem dostala nabídku od Igora Stránského, ředitele Slováckého divadla. Odešla jim na konci sezony herečka, tak tam bylo volné místo. V Hradišti jsem byla jednu sezonu. Tam se přijel na mě podívat Josef Morávek s Ivanem Balaďou ze Zlína Nakonec to dopadlo tak, že jsem během tří let vystřídala tři angažmá: Mahenka, Hradiště, Zlín. Ivan Balaďa pak nastoupil jako umělecký šéf do Olomouce. Dostala jsem od něj „lano“ a šla jsem za ním. Byly to krásné dva roky v Moravském divadle v Olomouci. Ráda na ně vzpomínám Pak jsem se z osobních důvodů vrátila do Zlína. Nějak jsem tušila, že už tady zapustím kořínek…
  • V náruči Městského divadla Zlín jste tedy už dvacet čtyři let… Potkala Vás celá řádka rolí. Dá se vůbec říci, která pro Vás byla ta pravá?
    Říká se, že když herce potká v životě jedna, nebo dvě životní role, pak může svůj herecký život považovat za naplněný. Troufám si říct, a to s velkou pokorou, že když se ohlédnu, tak za těch uplynulých skoro třicet divadelních let, mě potkaly nejméně tři skutečně skvělé životní role. S láskou a úctou vzpomínám na roli Blanche v Tramvaji do stanice Touha. Pamatuji si, jak jsem tenkrát stála před fermanem a četla jsem obsazení - Blanche: Eva Daňková. Podlomila se mi kolena. Strachem.... A pak... nečekala jsem, jak krásné představení z toho režisér Zdeněk Dušek udělá. Pak to byla Jenůfa v Její pastorkyni. Setkání s režisérem této inscenace, J. A. Pitínským, bylo pro mě dost zásadní. Dodnes si velmi vážím jakékoliv divadelní spolupráce s ním. Krásná role Kleopatry mě potkala v inscenaci Antonius a Kleopatra v režii Ivana Baladi, který mě provázel od začátku herectví. Ale těch zajímavých rolí bylo daleko víc. Elina ve Věci Makropulos, Frida Kahlo v režii Jany Ryšánek-Schmitové. Nemohu si stěžovat, rolí bylo hodně a byly krásné.
  • V databázi Divadelního ústavu jich máte zaznamenáno více než sto! Role ovšem nebývá o jednom výkonu, ale o partneřině, souznění lidí... Pojďme zavzpomínat na ty herecké kolegy, s kterými se Vám dobře hrálo…
    Výborně se mi partneřilo třeba s Radkem Šopíkem v Roku na vsi, se Zdeňkem Julinou v inscenaci Zrada, s Pavlem Vackem ve Věci Makropulos... Další, s kým se často potkávám na jevišti, je Luděk Randár. Nesmírně si ho vážím nejen jako herce, ale i jako člověka. Partneří se s ním výborně. Je to prostě kámoš, a má veškerou mou důvěru. Známe se hodně dlouho. Nyní hrajeme manželský pár v inscenaci Srpen v zemi indiánů…
  • Tam máte velkou, psychologicky náročnou roli. Jak Barbaru Fordhamovou vnímáte?
    Nejstarší ze tří dcer Violet Westonové v těžké až zahuštěné rodinné konstelaci. Postava Barbary je skutečně vrstevnatější než ostatní. Je už tak napsaná od autora a má větší možnost ukázat různé polohy své povahy. Barbara řeší složitý vztah se svým manželem, s mámou, dcerou. Protože sama mám dceru, která si prošla pubertálním věkem, tak na jevišti si s Jean, svojí divadelní pubertální dcerou (Barbora Křupková) celkem dobře rozumíme. I v osobním životě jsem řešila rozvod - další z vrstev inscenace, kde mám „ nabaleno“. A vztahy s rodiči? Ty snad řeší každý člověk. Jana Tomečková, TO je partner (s nadšeným důrazem)! Ptal jste se asi na partnery chlapy, ale partnerky jsou na jevišti taky velmi důležité. Zkrátka, Jana Tomečková je vynikající partner.
    Stejně jako Tamara Kotrbová v představení Frida Kahlo. Tam jsme spolu hrály obě dvě jednu postavu. Já – Fridu intelektuálku a malířku, ona – Fridu manželku a matku. Bylo to s ní nejenom skvělé zkoušení, ale i následně hraní. Myslím, že jsme si to obě dvě hodně užívaly. Troufám si říct, že díky tomu, je mezi námi dodnes něco, co nás spojuje. Nicméně partneřina s Janou Tomečkovou je výborná, protože se také máme rády i v soukromí. Jana Tomečková má vzácnou vlastnost, mám z ní pocit, že je stále mladá. Má mladé a moderní myšlení a spolu s ním se v ní snoubí i zralá životní zkušennost s obrovskou tolerancí a pochopením.
  • Vraťme se ještě trochu zpátky. Nastoupila jste do Zlína dva roky po studiích. A dnes už společně s lidmi jako pánové Šobík a Randár, nebo Jana Tomečková a Helena Čermáková patříte ke zkušeným členům souboru. Vzpomínáte, jak se na počátku k Vám chovali starší kolegové?
    Když jsem nastoupila do zdejšího angažmá, tak mě spíš formovala paní Věra Nováková, moje učitelka, která se pak stala mou kolegyní a blízkou kamarádkou. Starší kolegové se snažili dát nám to, co jsme se na škole nenaučili, totiž divadelní etiku, úctu k jevišti a některé, zlatem vyvážené, praktické rady, jako je jevištní gesto nebo technika mluveného slova. Byli ale fajn, nestavěli se do role pedagogů a mentorů. Nás mladé kolegy přijímali v pohodě a spíš se nám snažili poradit. Ale bylo zajímavé dívat se na to, jak svoji roli Šajloka staví Standa Tříska, nebo jak na to jde Hynek Kubasta při zkoušení role Salieriho v Amadeovi (režie Otto Ševčík, r. 1993). To byla pro mě tenkrát velmi dobrá škola. Hrála jsem roli Constance a myslím, že to byla moje první velká partneřina s Luďkem Randárem, který hrál Amadea.
  • Jak se díváte na dnešní mladou generaci? Mnohdy ani neumí ty starší pozdravit… Tím neříkám, že jsou všichni špatní…
    Možná to tak někdo má, ale já to tak nevnímám. Když jsem nastoupila po škole do angažmá, starší kolegové mě přijímali s laskavostí a pochopením. I já se snažím podobně přistupovat k mladým kolegům. Mám pocit, že ti noví, mladí, kteří přicházejí, speciálně do Městského divadla Zlín, jsou moc šikovní, talentovaní, umí spoustu věcí a ani nepotřebují žádné rady. Je to dobrá parta. Tady ve Zlíně mladí zdraví…
  • Pohostila jste mě čistou vodou ze studánky. Nabízí se otázka, zda za celou dobu Vaší herecké kariéry i to herectví bylo pro vás vždy čisté jako ta voda? Anebo tam bylo něco zakaleného, něco se nepovedlo? Jak to vnímáte s odstupem?
    To, že se občas něco nepovede, neodmyslitelně patří k životu. To ani nejde, aby se vždycky všechno povedlo. Potom by ty opravdu povedené věci, neměly svoji protiváhu a nemohly by vyniknout. Určitě víte, jak to myslím. Do zkoušení, do přípravy role a celé inscenace dáte spoustu energie, času a sil, a najednou to tam někdy ve výsledku není tolik znát.... jakoby vaše snaha vyšla naprázdno... Ale ono se to neztratí. Protože pak přijde role, které nepotřebujete tolik dávat a ona se vám sama jakoby narodí pod rukama. Je to asi o tom, že ta energie vložená a vrácená se musí nějak vyrovnat. Někdy dřete, a není to tam, jindy se to tam lehkou rukou vepíše samo. A když se něco nepovede? O to větší radost pak máte z úspěchu.
  • Divadlo je asi nejvíce o tom, že vzniká ve spolupráci celého tvůrčího týmu?
    Právě. A zase se nabízí Vaše otázka o partnerech a partnerkách na jevišti. Mám pocit, a je to asi takový trend, že inscenace není jen partnerská záležitost, ale vyloženě týmová práce. Není to jen na hercích, ale to týmové pojetí spočívá v souladu herců s ostatními složkami – hudební i výtvarnou. Nicméně, pro mě jako pro herečku je nesmírně důležitý ten tým v hereckém obsazení. Tam, když fungujeme, je to paráda, když se všichni ctí navzájem a všichni do toho společného „dítěte“ investují díl své energie. Výsledek je pak obrovská radost. Třeba v inscenaci Žitkovské bohyně, je to zážitek, když tam můžu stát s kolegyněmi v kroji a říkat to velké zaklínání. Nebo být na jevišti jenom přítomná závěru hry, ve kterém dochází k velkému finále...to mi běhá mráz po zádech. Myslím si, že to má ve výsledku velkou energii. Podobně tomu bylo třeba ve Faustovi, nebo inscenaci Tomáš Baťa, žívý Doda Gombára, nebo Pitínského Roku na vsi...
  • To jsou taková ta velká plátna. Podobně jako Malované na skle v režii Hany Mikoláškové, kde hrajete Vypravěčku…
    To je skutečně velká týmová práce, o které se dá mluvit. Tam jsme téměř všichni stále na jevišti. Tam je ta energie znát. Kdyby tři lidé z patnácti vypnuli, ten zbytek to musí dohnat. Když sleduji kolegy, jak tam valí na baskytary – třeba Tomáš David, nebo Mára Příkazský – naše čerstvá mediální hvězda...nebo jak s Petrou Královou krásně zpívají, cítím, jak se ta energie valí i na mě. Potom už nezáleží na tom, jak velkou má kdo roli. Výsledek jde do diváků.... Jdu si třeba koupit rohlíky, a paní za pultem se na mě usmívá a říká: „Malované na skle... byla jsem...včera...no paráda....“ A víte, proč to tak cítí? My to totiž hrajeme moc rádi, pak se vezete na jevišti v opravdu silném autě, které uhání. A to je hezký pocit.
  • Malované na skle, to je inscenace, kde se ukazuje, že se obě generace zde v Městském divadle Zlín navzájem zdraví …
    (Šeptem, s tajemným až spokojeným výrazem.) ANO. Ano, je to tak.

    www.divadlozlin.cz

    28.11.2016 18:11:38 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •