Scéna.cz 

Třígrošová opera v NT Live

Podzimní sezónu přenosů NT Live zahájila Brechtova Třígrošová opera (The Threepenny Opera) z největšího sálu londýnského Národního divadla – Olivier Theatre. Pro Národní divadlo vytvořil novou – dosti ostrou – verzi dramatik Simon Stephens. Režie se ujal nový umělecký šéf NT Rufus Norris. Zdá se trochu paradoxní, že NT sáhlo po verzi Brechtově, a nikoli po té původní - anglické - z pera Johna Gaye. Nicméně, právě Rufus Norris poukázal na to, že Brechtův expresivní, groteskní styl ho v mládí jako divadelníka hodně ovlivnil, což je i jeden z důvodů, proč se pro tuto verzi rozhodl. Kromě příběhu propojení policejního a zločinecko-podnikatelského aparátu jsou tu důležité i písně s hudbou Kurta Weilla, které měly za účel ve své době „udělat divadlo stejně populární jako fotbal.“

Ostatně, mnohé z nich (jako šansony a kabaretní výstupy) vstoupily do povědomí posluchačů samostatně. Navíc se prý podařilo v poslední době, díky toleranci dědiců práv, přece jen uvolnit někdejší striktní zákaz jakýchkoli úprav v textové i hudební oblasti. Díky tomu získaly písně v této inscenaci nové hudební aranžmá (hudební režie David Shrubsole, hudební poradce James Holmes a hudební supervize Matthew Scott), které se sice inspiruje dobovým soundem 20. let 20. století, ale zároveň písně přibližuje i uchu dnešního posluchače. A tak některé z nich znějí jen s doprovodem piana, jako v dobovém kabaretu, jiné za doprovodu „pouličního“ šramlu a sboru. Tu první, nejpopulárnější, tedy Mackie Messer (zde Mack The Knife) - zpívá černošská hvězda George Ikediashi, zatímco se na scéně ve stylu kramářských panoptikálních výstupů představuje nejen samotný Mack, ale i ostatní postavy děje v loutkově stylizované zkratce mordů a jiných vylomenin v Soho.

Výpravu má na starosti Vicki Mortimer. Její dominantní součástí je do výšky se tyčící železné schodiště s plošinou. Důležitou součástí je jako vždy light design (Paule Constable), který dokáže doslova modelovat velkou scénu do libovolně komorních prostor a v případě potřeby zvýraznit jednotlivé části jeviště, aniž by bylo třeba přestaveb. Dodejme, že obě umělkyně patří mezi stále spolupracovnice NT a jsou podepsány pod mnoha významnými počiny jeho scén. Je zjevné, že režisér Rufus Norris i jeho tým mají brechtovské postupy dokonale prozkoumány, a tak se tu v náznacích objevují všechny důležité prvky epického divadla, do nichž jsou jako koření přisypávány jako odkazy na 20. léta 20. století v Německu (a kabaretní tradici té doby) také připomínky temné londýnské minulosti, ale i drobné ostny, komentující politickou scénu dneška. Kromě kabaretně laděných choreografických a pěveckých čísel, jsou zde využívány rovněž projekce, světelné rekvizity, ale i naivisticky přímočaré popisy rekvizit – např. na plechovce je napsáno Drugs, na růžové obálce, jejíž tajemství zaručuje Mackovu nedotknutelnost Pink Envelope, atd.) Kromě toho si Norris dovolil obsadit jako živou rekvizitu jako jednoho z party Macheathových mužů handicapovaného neherce na vozíku Jamieho Beddarda, „chytráka“, který lehce nesrozumitelně, ale diváky vděčně přijímaně, glosuje situace odehrávající se na jevišti. Expresivní líčení a zdůraznění tělesných zvláštností vytváří z hereckého ansámblu skutečné panoptikum bizarních typů. Peachum Nicka Holdera je až obludně obrovská tělesná masa, která se sotva vtěsná do kostýmu, a v jedné části je ženskou parukou a střevíčky na podpatku kromě toho zdůrazněna jeho sexuální nevyhraněnost či dvojakost. Ta je ostatně jakýmsi charakteristickým rysem všech důležitých postav děje. Paní Peachumovou Haydn Gwynne charakterizuje hluboký lehce obhroublý alta zároveň postava připomínající dlouhou různě pokroucenou větev, byť – jak se v průběhu děje ukáže – i ona (by) si dala říct, pokud jde o Mackovuu přízeň. Ten ovšem v tomto provedení – hraje ho Rory Kinnear – rozhodně není prvoplánovým hezounem, jak to obvykle bývá, a tak oddaná vášeň všech žen a dívek vůči němu je tedy dosti nepochopitelná. Působí se svým plochým obličejem, který zdobí podivný úzký knírek a krví podlité oči, i svou pleší jako předčasně penzionovaný vyšší úředník. Nicméně jeho sexuální schopnosti jsou zjevně proslulé a vyzkoušené, a to nejen ženami, ale i muži (více než naznačen je jeho někdejší vztah s policejním komisařem Tygrem Brownem Petera de Jersey, ale podle pointy patrně i samotným monarchou, který jej zachrání před šibenicí). Je to právě sex, který může za Mackieho proslulost a žádanost, ale který je zároveň jeho prokletím, neboť „není schopen držet za žádných okolností své touhy na uzdě“. Kromě již jmenované paní Peachumové kolem něj neustále krouží několik žen, ať už věčně zfetovaná Jenny Sharon Small, kabaretně obhroublá Tygerova dcera Lucy Debbie Kurup, ale hlavně maloměšťácky vychovaná dcera Peachumových, chytrá a praktická Polly Rosalie Craig, která přes příšerné oblečení, účes i brýle dokáže pro svou postavu na scéně vybojovat největší sympatie diváků.

Třígrošová opera patrně nebude patřit k největším hitům londýnského Národního divadla, rozhodně si zaslouží pozornost, jak pečlivou studií žánru „opery“, tak i hudebně-pohybovým nastudováním. A fascinující jsou i herecké proměny, za všechny srovnejme Kinnearovy charismatické shakespearovské postavy Jaga či Hamleta s géniem průměrnosti Macheathem.