Scéna.cz 

Jitka Svobodová: Role Jenůfy je hodně emotivní

Sopranistka Jitka Svobodová má za sebou premiéru inscenace Její pastorkyňa v roli Jenůfy. Přiznala, že tato opera ji provází celý život, ale Jenůfu zpívá poprvé. „Potkalo mě velké štěstí, že jsem tuto roli dostala až nyní. Předtím jsem pro ni nebyla vyzrálá,“ říká.
Kromě Jenůfy zpívala například již trojroli v Janáčkově opeře Výlety paně Broučkovy. Při této práci se setkala s dirigentem Charlesem Mackerrasem. Její vytoužená role je prý Káťa v jiné Janáčkově opeře. „Pokud pánbůh dá...,“ posteskla si.
Díky své tetě - subretě Věře Macků, měla Jitka už v dětství přístup do Hudebního divadla v Karlíně. Zpívat prý šla kvůli kostýmům., prozrazuje se smíchem.. Zeptali jsme se, jestli je dnes na svůj hlas hrdá nebo pyšná? „Hrdá jsem na něj určitě. Pyšná jsem na to, že dokážu hlasem vládnout, poslouchá mě a pro to se věnuji zpěvu. Nežiju z podstaty. Je dobře, když člověk může být pyšný na to, co docílil.“

Nikdo vás nepotrestá… – nejen o roli Jenůfy
Ta postava je hodně emotivní, je to velká psychická zátěž. Poprvé jsem se s Její pastorkyní setkala v Plzeňském divadle. Tehdy jako „mladá krásná začínající“ umělkyně jsem byla obsazena do role Karolky. Od té doby mě provází celý život.
Teď mám velké štěstí, že zpívám úlohu Jenůfy. Myslím si, že jsem před tím na ni nebyla vyzrálá. Jak říkal na konzervatoři profesor Karel Petr: „Až zažijete nějaká velká trápení, tak všechno teprve začne - a od toho okamžiku se z vás teprve mohou stát velcí umělci.“
Měl pravdu. Všechny mé životní zkušenosti se zúročují v projevu. Na Jenůfě jsme usilovně pracovali s panem dirigentem Jiřím Koutem, diskutovali jsme nad každým slovem. Kostelničku vnímám opravdu jako svou maminku. Miluje Jenůfu. Snaží se jí život ulehčit, ale jak to tak chodí, život s osudem zamíchá úplně jinak.
V závěru ji už nenazve mamičkou, ale pěstounkou a: „Pan Bůh vás potěš.“ To nejhorší, což je vlastní svědomí a zúčtování sám se sebou. Nikdo vás nepotrestá, než každý sám sebe, pokud jste kvalitní člověk. Odpuštění je vlastně očista sám sebe. To je velká věc, nejkrásnější na světě. Objevuje se také v závěru Rusalky, kde se také zpívá o obrovském odpuštění.
A v Jenůfě? Nejhorší chvíle jsou ve druhém jednání: „Já jsem si ten život jinak myslila a včíl, jak bych stála u konce.“ A ve třetím jednání, když Kostelnička řekne: „Odpusť mi jenom ty. Včíl už vidím, že jsem sebe milovala více než tebe.“ To jsou chvíle, kdy mrazí. Jednou jsem odběhla při zkoušce s pláčem z jeviště. Při představení plakat nemohu, vydržet je to někdy hrozné. V opeře není čas na pláč.

Zpěvák by měl být nad věcí – nejen o charisma a pěvecké technice
Studovala jsem na konzervatoři u prof. Marty Boháčové. Stále intenzivně spolupracujeme. K tomu jsem šťastná, že ji mám, a vážím si jí jako člověka i jako zpěvačky. Pro mě je přínosné, když si rozumíme jako lidi i po profesní stránce. To je na umění také dost důležité. Kantor musí mít k žákovi vztah. To jsou tak intimní věci, a jak říkáme, zpívají nervy, a nemá smysl, když kantor při učení žáka nervuje. Ale je to život, zkušenosti, které sbíráte a zpracováváte. Musíte vše vstřebat. Co potřebujete, si vzít, a odrazit se od dna.
Pěvecká technika je vždycky základ. Když nemáte pěveckou techniku, pak nemůžete roli zvládnout, když ji nedokážete zazpívat, pak herecky v ní také nemůžete obstát. Začnete bojovat se svými problémy a nemáte šanci vše zvládnout. Teprve, když je zpěvák nad věcí a má part zvládnutý technicky, pak může začít hrát divadlo.
Velký omyl všech laiků, kteří jdou do opery a myslí si, že jen zpíváme. Strašně jednoduché. Nedívají se na nás jako na herce. Doby, kdy si pěvec stoupnul na forbínu a nějakým způsobem to tam zazpíval, jsou pryč. Kamarádky mi občas říkají: „Co děláš? Ty si jen tak zpíváš…“ To je od nich hezké. (Smích.) Ale to utrpení kolem, to už nikdo nevidí.

A po Jenůfě – nejen o operetě
Čeká mě turné po USA, kde se představím jako Rosalinda ve Straussově Netopýrovi. Klasická opereta je moje velká láska. Ve všech velkých operních domech se operety dávají – Veselá vdova, Netopýr apod. Všude je to žánr, který se pořád pěstuje.