Scéna.cz 

Šostakovičova Lady Macbeth

Když jsem se v prosinci minulého roku rozhodovala, co si z nabídky Salcburských slavností 2001 vyberu a na co si objednám lístky, nehrál při tom roli jen vysloveně hudební zájem, ale také docela snobská touha „být jednou při tom“ a navštívit slavná dějiště legendárních salcburských slavností a koncertů. Šťastná náhoda mi přála a mně se podařilo najít pětidenní termín se čtyřmi akcemi, které po všech stránkách ukojily mou nezřízenou zvědavost.
Hned první odpoledne jsem byla v Ma-lém festivalovém domě svědkem skvěle zpívané, ale trochu pitvorné, překvapivě „upravené“ a mnoha gagy opentlené Figarovy svatby. V dalších dnech jsem byla přítom-na překrásnému provedení Janáčkovy Jenůfy v nádherné scenérii Skalní jezdecké školy, dost nudnému koncertu soudobé hudby z cyklu „Skladatelé z pře-lo-mu času“ v bílém a zlatém sále starého Mozartea a konečně premiéře Šostakovičovy Lady Macbeth z Mcen--ského újezdu ve velkolepém prostoru Velkého festivalového domu.

Protože se redakci Hudebních rozhledů zdálo, že se o salcburské Lady Mac-beth nehodlá nikdo z jejích dopisovatelů zmínit, byla jsem požádána o stručnou, samozřejmě zcela laickou glosu. Především se přiznám, že program za „pouhých“ 100 šilinků jsem si nekoupila, ale z fes-tivalové brožury jsem se dozvěděla, že titulní roli ztvárnila Larissa Shev-chenko a že dále zpívali Vladimir Vaneev, Leonid Liubavin, Viktor Litsiuk, Gennady Bezzubenkov a sólisté a sbor Mariinského divadla z Pe-tro-hradu. Režie se ujal Peter Mussbach, scénu vytvořil Klaus Kretschmer.
A jaké to představení bylo? Od začátku až do konce šedivé, ponuré, statické a bez napětí. Šedá scéna, šedé kostýmy, šedá režie. Pochopitelně jsem nemohla nesrovnávat s mimořádným dojmem z nedávné pražské inscenace, která byla po všech stránkách pravým opakem toho, co jsem zažila v Salcburku. Krásnému a vyrovnanému hlasu Larissy Shevchenkové se při nejlepší vůli nepodařilo rozptýlit dojem z jejího nepřehlédnutelně robustního a pramálo svůdného zjevu. Mužští představitelé naopak zcela přesvědčili a zhostili se svých úloh na výbornou. Nevýrazný výkon sboru splynul s šedí celého představení.
Premiérové publikum – v maximálním gala nejen v přízemí, ale i kolem mne na galeriích – bylo ve svých projevech během představení i po něm velmi zdrženlivé. Na rozdíl od upřímně nadšeného a zřetelně dojatého úspěchu Jenůfy se Šostakovičovo představení dočkalo při premiéře jen zdvořilého přijetí. Bouřlivě byl oceněn pouze vynikající výkon orchestru Vídeňské filharmonie, který řídil Valery Gergiev (v černé košili bez saka na rozdíl od orchestru, který hrál navzdory tropickému horku v dokonalých fracích).
Sluncem rozpálený Salcburk je ovšem sám o sobě vždy znovu okouzlující a pozornosti hodný. Je to jedinečné místo, nad nímž se dodnes vznáší duch Furt-wänglerův, Böhmův a pro mne především Karajanův. Jeho prostinký hrob na vesnickém hřbitůvku v nedalekém Anifu, jindy jen střídmě ozdobený, byl během festivalu doslova zasypán věnci, kyticemi a stu-ha-mi. Moje skromná růže byla jen nepatrnou kapkou v té záplavě.